IV. ÚS 2254/13
IV.ÚS 2254/13 ze dne 24. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šrajbra, zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Kadani, Kpt. Jaroše 510, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 105/2013-103, 9 Co 124/2013-103 ze dne 6. května 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 8 C 190/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chomutově zamítl žalobu stěžovatele, kterou se stěžovatel domáhal proti své bývalé manželce Emilii Havranové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 37.144,- Kč s příslušenstvím, jakožto úhrady poloviny příspěvků do fondu oprav a nákladů za byt, jenž měl stěžovatel se žalovanou ve společném jmění manželů (dále jen "byt"), a to v části za období za období před rozvodem manželství stěžovatele a žalované (dále jen "rozvod") a v části za období po rozvodu, v němž však nebylo vypořádáno společné jmění manželů stěžovatele a žalované (dále jen "SJM"), a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady řízení ve výši 17.784,- Kč. Doplňujícím usnesením Okresní soud v Chomutově doplnil výrok rozsudku o výrok, kterým stěžovateli uložil povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Chomutově náklady řízení ve výši 1.379,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 19.092,- Kč.

Pokud jde o žalovaný nárok vztahující se k období před rozvodem, stěžovatel je přesvědčen, že tento jeho nárok vyplývá z ust. § 19 odst. 1 zákona o rodině, jak odůvodnil ve svém odvolání, přičemž by podle ústavní stížnosti bylo v rozporu s dobrými mravy, aby za situace, kdy žalovaná opustila z důvodu svého milostného poměru stěžovatele i svého syna, nebyla povinna k úhradě poloviny nákladů s bytem souvisejících.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, dle kterého žalovaný nárok za dobu po rozvodu nelze uplatnit samostatně a měl být řešen v rámci řízení o vypořádání SJM vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 71/2008 a v tomto názoru, resp. neprojednání tohoto jeho nároku soudem, stěžovatel spatřuje odepření spravedlnosti. Odvolací soud tímto svým rozhodnutím podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že odměna za zastoupení žalované před soudy obou stupňů advokátem byla stanovena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla pro svou nezákonnost zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 25/12 ze dne 17. dubna 2013. Odvolací soud tak podle stěžovatele svým rozhodnutím o nákladech řízení, a to jak pokud jde o potvrzující výrok nákladového rozhodnutí soudu prvního stupně, tak výrokem o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se opírá o protiústavní vyhlášku, dle níž docházelo de facto k sankcionování neúspěšné strany sporu bez opory v zákoně, vlastnické právo stěžovatele a právo stěžovatele dle čl. 4 odst. 1 Listiny, resp. jemu odpovídající povinnost soudu uložit náklady řízení toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V souzené věci (ve věci samé) odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli požadovaný nárok nelze přiznat, a to za dobu před rozvodem proto, že pro přiznání tohoto nároku neexistuje zákonná opora, a za dobu po rozvodu proto, že tento nárok měl být uplatněn v řízení o zrušení a vypořádání SJM. Potvrdil tedy rozsudek soudu prvního stupně, který stěžovatelovu žalobu zamítl. Z odůvodnění tohoto napadeného rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí podrobně zabýval a jeho argumentaci tak, jak je rozvedena v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou. Úvahy odvolacího soudu neshledal Ústavní soud ani nikterak nepřiměřenými či extrémními. K závěru odvolacího vztahujícímu se ke stěžovatelem uplatněnému nároku za dobu po rozvodu do vypořádání SJM, proti němuž směřuje většina argumentace stěžovatele předložené v ústavní stížnosti, Ústavní soud podotýká, že tento závěr je logicky opřen též o judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo4036/2010 ze dne 8. června 2011, vycházející mj. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 14/2006 ze dne 3. října 2006). Ačkoli stěžovatel s meritorním rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, považuje jej s ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, a z hlediska ústavnosti mu tedy nemá co vytknout.

K námitce stěžovatele proti nákladovému rozhodnutí odvolacího soudu stran toho, že odměna za zastoupení žalované před soudy obou stupňů advokátem byla stanovena dle Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., Ústavní soud uvádí, že tato vyhláška byla zrušena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013, který se stal vykonatelným (tedy s účinností) až dne 7. května 2013, tedy po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to s účinky ex nunc, nikoli ex tunc. Navíc důvody, pro které Ústavní soud přistoupil k derogaci uvedené vyhlášky, se projednávané věci netýkají. S ohledem na to nepovažuje Ústavní soud ani tuto námitku stěžovatele za důvodnou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena, přičemž pravidlo, že práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat, se zde neuplatní (viz sdělení Ústavního soudu č. 117/2013 Sb. ze dne 30. dubna 2013).

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.