IV. ÚS 2248/13
IV.ÚS 2248/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. L., t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Brno, Veselá 24, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 52 T 3/2005, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 6 To 67/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 č. j. 5 Tdo 461/2012-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2013 a po výzvě k odstranění vad doplněné podáním ze dne 8. 8. 2013, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu výhrad skutkového i procesního charakteru. Namítá, že soudy vycházely z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy na základě spekulací a dotváření skutkových zjištění právně kvalifikovaly jeho jednání jako jednání vykazující znaky trestných činů. Podle názoru stěžovatele mělo být v jeho případě přihlíženo k zásadě ultima ratio a zásadě subsidiarity trestní represe. Stěžovatel dále tvrdí, že se soudy řádně nevypořádaly s tím, že předmětný skutek byl již údajně promlčen, neboť aplikovaly nesprávný právní předpis pro posuzování této otázky. Podle stěžovatele je právní úprava obsažená v novém trestním zákoníku pro něj příznivější, soudy však zcela neodůvodněně posuzovaly účinky úkonů orgánů činných v trestním řízení podle starého trestního zákona, což ve vztahu ke stěžovateli znamená porušení jeho ústavně zaručených práv.

Stěžovatel dále namítá, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení § 30 trestního zákoníku, upravující svolení poškozeného. Uvádí, že vždy postupoval v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Soudy měly zohlednit i skutečnost, že skutky, jichž se měl dopustit, se odehrávaly v letech 1996-1998, kdy se podnikatelské prostředí a principy tržní ekonomiky, včetně jejich právní úpravy, teprve ustavovaly. Postupem trestních soudů mělo dojít k porušení zásady ne bis in idem, neboť soudy nezohlednily, že stěžovatel byl stíhán za totožný skutek dvakrát. Tvrdí dále, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nebyl zrušen výrok o vině týkající se skutku z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99.

Stěžovatel také nesouhlasí s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřený a to především vzhledem k délce řízení. Ohledně uložení peněžitého trestu stěžovatel namítá, že trestní soudy se při jeho ukládání nezabývaly zkoumáním osobních a majetkových poměrů stěžovatele a tedy otázkou jeho dobytnosti.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 52 T 3/2005 byl v případě stěžovatele podle § 37a zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") zrušen z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008, výrok o vině pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1997, pod bodem I./B); celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb.; a pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb.

Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008, byl stěžovatel odsouzen podle § 128 odst. 4 trestního zákona za použití § 37 a § 35 odst. 2 trestního zákona ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu ohledně stěžovatele z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (i další obvinění) odvolání. Vrchní soud v Olomouci o odvolání stěžovatele rozhodl samostatným rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 6 To 67/2011 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně stěžovatele ve výroku o vině pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., a v celém výroku o trestu. Nově pak rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 254 odst. 2 trestního zákoníku. Za tuto pomoc k přečinu a pokus trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a dále za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, byl stěžovatel odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V dalším zůstal trest uložený soudem prvního stupně nezměněn.

Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, na niž by bylo možno se běžně obracet s návrhem na přezkoumání procesu a interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že si je vědom toho, že Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocování dokazování provedené ostatními soudy, podstatou jeho ústavní stížnosti je právě opakovaná polemika s postupem a rozhodnutími trestních soudů. Pokud jde o naprostou výjimečnost "přezkumu" hodnocení důkazů provedených ostatními soudy, který v daném případě postrádá opodstatnění, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 84/93, III. ÚS 166/95, IV. ÚS 570/03).

Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutích soudů nezjistil žádná pochybení, která by svědčila o tvrzeném zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud především uvádí, že dovolací soud reagoval na všechny námitky a argumenty stěžovatele, které v podstatě znovu použil v ústavní stížnosti. Stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, s jejich skutkovými zjištěními a právními závěry a zaměňuje ústavní stížnost za další opravný prostředek.

Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se otázky promlčení, aplikace ustanovení § 30 trestního řádu, porušení zásady ne bis in idem a přiměřenosti uloženého trestu, dovolací soud se k nim velmi podrobně vyjádřil a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů je považuje za zjevně neopodstatněné. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a není nutno znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Stěžovatelova polemika nemá ústavněprávní dimenzi, stěžovatel opakovaně odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech a požaduje na Ústavním soudu, aby se přiklonil k jeho závěrům.

Tvrzení stěžovatele o tom, že soudy svým postupem porušily zásady spravedlivého (řádného) procesu podle hlavy páté Listiny, není ničím podloženo. Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl stěžovateli vyhovět. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.