IV. ÚS 2237/13
IV.ÚS 2237/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem Konopišťská 739/16, 100 00 Praha 10, zastoupené Janem Najmanem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č. j. 20 Co 21/2012-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. července 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 3. října 2011 č. j. 34 C 130/2010-107 uložil Obvodní soud pro Prahu 10 žalované (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) povinnost odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemků žalobce, definovaných prostřednictvím katastrálního území, parcelního čísla a geometrickými středy GPS souřadnic, a vyklizené pozemky předat žalobci (výrok pod bodem I.). Žalované současně soud uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 27 880,- Kč (výrok pod bodem II). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č. j. 20 Co 21/2012-274 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2011 č. j. 34 C 130/2010-107 změněn ve výroku o věci samé ohledně odstranění zařízení žalovaného z pozemku p. č. X v k. ú. Vršovice tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. městský soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 18 739,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že předběžnou otázkou pro rozhodnutí v řízení před obecnými soudy byla zejména otázka platnosti nájemní smlouvy, kterou hlavní město Praha (dále jen "město") jako pronajímatel uzavřelo se stěžovatelkou jako nájemkyní. Platnost smluv je přitom běžným předmětem posouzení v řízení před obecnými soudy, a proto ani tato okolnost neučinila předmět sporu natolik výjimečným, aby se město muselo dát zastoupit advokátem, a to tím spíše, že šlo o nájemní smlouvu, kterou navrhlo město. O tom, že šlo o běžný spor, svědčí podle stěžovatelky i okolnost, že až na ojedinělé výjimky činil v řízení před obecnými soudy úkony za město advokátní koncipient, tedy osoba s omezenou právní praxí. Stěžovatelka je toho názoru, že stejné procesní úkony by byli za město odborně způsobilí učinit jeho zaměstnanci, kteří se v oddělení soukromého práva odboru legislativního a právního Magistrátu hlavního města Prahy soustřeďují na oblast soukromého práva.

Stěžovatelka dále namítá, že Městský soud v Praze poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08, avšak opomněl přihlédnout k ustáleným výsledkům rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyjádřeným například v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3243/09, II. ÚS 3246/09, III. ÚS 1180/10, I. ÚS 1877/10, II. ÚS 1215/10, IV. ÚS 3191/10 nebo II. ÚS 2238/09, které dospívají k opačnému závěru, podle něhož zastupování státu advokátem lze akceptovat jako výjimku z pravidla, jíž nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 123/12).
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří k pojímání dané problematiky ve své judikatuře v návaznosti na projednávaný případ.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05).

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Městského soudu v Praze, kterým přiznal žalobci - hlavnímu městu Praha - právo na náhradu nákladů řízení, resp. právního zastoupení před soudy všech stupňů (při úspěšnosti žalobce ve sporu 65 %) ve výši 30 % z celkových nákladů.

Ústavní soud si je vědom závěrů vyslovených v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09, podle kterých lze u statutárních měst a jejich městských částí presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Je však třeba zdůraznit, že závěry vyslovené v uvedeném nálezu nelze aplikovat paušálně (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 4692/12).

Například v usnesení sp. zn. II. ÚS 2616/10 Ústavní soud s odkazem na svá předchozí rozhodnutí k právně obdobné problematice (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/09 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09) uvedl, že i v případě, že je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, a není tedy důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), nelze tuto právní větu oddělovat od důvodů, které vedly k jejímu vyslovení.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/08 Ústavní soud zdůraznil, že i za situace, v níž stát zastupuje v konkrétním řízení ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních orgánů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, jestli příslušná organizační složka státu (zejména je-li v procesním postavení strany žalované) je schopna se v daném sporu účinně a efektivně bránit za pomoci svých právníků či jestli jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kdy je k úspěšnému výsledku sporu nezbytné její zastupování zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 4692/12 Ústavní soud vyslovil, že pokud Ústavní soud přiznává státu (resp. její konkrétní příslušné organizační složce) právo na odbornou pomoc advokátů ve složitých či dlouhotrvajících sporech k efektivnímu hájení jeho práv, není důvod k tomu, aby stejné oprávnění k využití kvalifikované procesní obrany nemohlo využít i žalované hlavní město Praha v případě určovacích žalob, které nepochybně nepatří mezi spory po právní stránce jednoduché, ani takové, které jsou při plnění úkolů žalovaného subjektu svou povahou sporem rutinním. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

K námitce stěžovatelky jako žalované o neúčelnosti vynaložení nákladů na právní zastoupení žalobcem Městský soud v Praze mimo jiné uvedl, že předmět tohoto sporu byl svou povahou ojedinělý již s ohledem na jeho komplikovaný právní základ, jakož i na množství argumentů, které žalovaná na svou obranu snášela. Žalobci proto podle městského soudu nelze upřít právo na právní pomoc advokáta, dané v rámci rovnosti stran každému účastníku řízení ustanovení § 25 odst. 1 o. s. ř. a garantované čl. 37 odst. 2 Listiny jen proto, že v rámci organizační struktury svého úřadu disponuje zaměstnanci s právnickým vzděláním.

Ústavní soud ověřil, že postup Městského soudu v Praze v předmětné věci byl řádně odůvodněn. Argumentaci tohoto soudu, jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.