IV. ÚS 223/10
IV.ÚS 223/10 ze dne 16. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. B., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti rozsudkům Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. února 2007 č. j. 4 C 226/2006-273, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 20 Co 398/2007-397 a Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009 č. j. 28 Cdo 2003/2009-429, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. ledna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1 364 986,20 Kč po žalovaném Domu dětí a mládeže Stonožka z titulu bezdůvodného obohacení před obecnými soudy, neboť je stěžovateli znám.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly se všemi skutkovými otázkami dané věci, v řízení řádně nezjistily všechny okolnosti rozhodné podle hmotného práva a některé právní otázky pak řešily v rozporu s ustanovením hmotněprávního předpisu. Stěžovatel má za to, že soudy rovněž nedostály své povinnosti řádně svá rozhodnutí odůvodnit, neboť odůvodnění jsou neúplná, není patrno, jak se soudy vypořádaly s relevantními námitkami stěžovatele, jak hodnotily všechny předložené důkazy a proč daly některým důkazům přednost na úkor před jinými. Stěžovatel rovněž uvedl, že se cítí být na svých právech krácen, přestože nechtěl nic jiného, než realizovat své ústavně zaručené právo vlastnit a užívat svůj majetek.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 4 C 226/2006 i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatele zabývaly. Za účelem zjištění výše nájemného z předmětné budovy byly vypracovány dva znalecké posudky, znalecký posudek revizní a dále dodatek k reviznímu znaleckému posudku. Soudy svá rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnily. Tato odůvodnění jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá, přičemž v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele vzneseným v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.