IV. ÚS 2203/12
IV.ÚS 2203/12 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky IP.S Znojmo, a. s., Dobšická 4a, Znojmo, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem Jana Palacha 4, Znojmo, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 309/2011 ze dne 5. 4. 2012 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 9 C 65/2011-46 ze dne 16. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 9 C 65/2011-46 ze dne 16. 8. 2011 rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 21 Co 309/2011 ze dne 5. 4. 2012 bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily její majetkové poměry, resp. že pominuly, že jimi zjištěná struktura majetku nesvědčí o tom, že by stěžovatelka aktuálně disponovala finančními prostředky k úhradě soudního poplatku. Dle názoru stěžovatelky postupovaly obecné soudy v jejím případě v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu sp. zn. 21 Co 309/2011 ze dne 5. 4. 2012 a usnesení okresního soudu č. j. 9 C 65/2011-46 ze dne 16. 8. 2011 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelky nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a z tohoto důvodu jí toto právo nepřiznaly.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se majetkovými poměry stěžovatelky řádně zabývaly a svůj závěr o nenaplnění podmínek ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu logicky zdůvodnily. Názoru obecných soudů, že stěžovatelka je schopna uhradit soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, nebylo možno z hlediska ústavněprávního nic vytknout; ostatně již sama skutečnost, že stěžovatelka byla schopna podat ústavní stížnost a za tímto účelem si obstarat povinné právní zastoupení, které běžně představuje několikanásobně vyšší náklad, než kolik činil vyměřený soudní poplatek, svědčí o tom, že její tvrzení o hrozbě odepření přístupu k soudu z finančních důvodů nebylo přiléhavé.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.