IV. ÚS 2199/13
IV.ÚS 2199/13 ze dne 16. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Pejchy, právně zastoupeného JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Vyroubal Krajhanzl Školout, s.r.o., Praha 1, Na Příkopě 22, směřující proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. května 2013, č.j. 22 Nt 920/2013-5, a proti prohlídce provedená na základě příkazu od 31. května 2013 do 2. června 2013 Policií ČR, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, a dále aby Ústavní soud zakázal pokračovat Policii v porušování jeho základních práv zakotvených v čl. 12 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); a současně aby Ústavní soud přikázal Policii ČR obnovit stav před porušením vydáním zabavených věcí a elektronických dat, přičemž v jejich postupu shledal stěžovatel i porušení práv na spravedlivý proces. Současně stěžovatel navrhl přednostní projednání své věci Ústavním soudem.

Na základě napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle § 83a trestního řádu, ji provedla Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové, pod č.j. UOOZ-1741/TČ-2012-292400.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal své námitky směřující jednak proti příkazu k domovní prohlídce, kterému vytkl, že nebyly dostatečně vymezeny prostory prohlídky. Soudce nekriticky převzal návrh státního zastupitelství a soudní rozhodnutí je tak pouze formalistické. Většinu dokumentů, jejichž zajištění bylo účelem příkazu, si mohl policejní orgán obstarat i jinak, neboť se jednalo o dokumenty, které byly součástí nabídky ve veřejné zakázce; příkaz neobsahoval poučení o možnosti překonat odpor či odejmout nevydané věci, ani neuvedl, proč je úkon neodkladný a neopakovatelný. Provedení prohlídky bylo podle stěžovatele ledabylé, prostory byly pouze zapečetěny a nikoliv uzamčeny, policisté znemožnili činnost bezpečnostní kamery a po dlouhou dobu měli přístup do prostor bez účasti svědků či obhájců. Nadto policisté prováděli prohlídku i v dalších, příkazem neuvedených prostorách. Navíc prohlídky probíhaly současně na řadě míst, takže obhájci ani neměli možnost účastnit se všech úkonů, ani čas na odpočinek, což vedlo k zásahu do práv obviněných. Ke svým námitkám stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/09; II. ÚS 474/07; III. ÚS 906/07.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 Nt 920/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Napadeným příkazem byla, podle § 83a odstavce 1 trestního řádu, nařízena prohlídka jiných prostor a pozemků, užívaných akciovou společností, a to prostor využívaných stěžovatelem a dalšími dvěma specifikovanými osobami, prostor určených pro uskladnění a archivaci dokumentů a prostor, v nichž je umístěno centrální úložiště elektronických dat akciové společnosti na uvedené adrese. Rovněž byla nařízena prohlídka v prostorách jiné akciové společnosti.

Stěžovatel nesouhlasí s prohlídkou, kterou na základě soudního příkazu provedla Policie ČR v prostorách společnosti, v níž v té době byl a i v současnosti je, předsedou představenstva a generálním ředitelem. Prohlídka byla nařízena rovněž v prostorách náměstka generálního ředitele a současně člena představenstva a dalšího zaměstnance, vedoucího přípravy zakázek. Stěžovatel považoval za překročení pravomocí policie, když k prohlídce jeho kanceláře prošla kanceláří jeho asistentky. Podle stěžovatele rovněž po dlouhou dobu existovala možnost, že policisté mohli provádět prohlídku, aniž by taková prohlídka byla podrobena jakékoliv kontrole. Toto hypotetické ohrožení však stěžovatel nijak nedoložil, je založeno pouze na tvrzení, že by to tak mohlo být.

Podle ustanovení §§ 82 odstavců 1 a 2, 83 odstavce 1 a 83a odstavce 1 trestního řádu nařídí soud prohlídku, je-li důvodné podezření, že v dotčených prostorách se nachází věc důležitá pro trestní řízení. Takový příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Podle § 160 odstavce 4 trestního řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Příkaz k prohlídce specifikovaných prostor uvedené zákonné požadavky splňoval, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon, policejní orgán, doprovázen zaměstnankyněmi akciové společnosti, poučenými dle ustanovení § 85 odstavce 1 trestního řádu, a s nezúčastněnou osobou, vstoupil do prostor stanovených v příkazu. Tyto místnosti fotograficky zdokumentoval, provedl bezpečnostní prohlídku a odpojil přívodní a datové kabely počítačů, místnosti uzavřel a zapečetil. Teprve poté, co se dostavil stěžovatel, případně další zúčastněné osoby, pokračoval policejní orgán v nařízené prohlídce.

V souladu s ustanovením § 84 trestního řádu byl stěžovatel nejdříve vyslechnut, přičemž vydal v protokolu specifikované věci. S ohledem na skutečnost, že policejní orgán měl pochybnosti o tom, zda se jednalo o všechny požadované věci, přistoupil k prohlídce.

Zákonné záruky, plynoucí z čl. 12 Listiny byly v daném případě dodrženy. Přestože standard ochrany pracoviště (sídla společnosti) je odlišný od ochrany místa bydliště, byl tento dostatečně zachován. Ústavní soud neshledává v postupu orgánů činných v trestním řízení pochybení, která stěžovatel v ústavní stížnosti namítal.

Pokud se pak týká tvrzeného zkrácení v právech na spravedlivý proces, zde Ústavní soud opakovaně konstatuje, že úkony, postupy a zjištění provedená na samém začátku trestního řízení jsou následně vystavena soudní kontrole v průběhu řízení ve věci samé, dojde-li k němu, neboť důkazy zajištěné při prohlídce, jejich význam, ale i způsob jejich získání jsou pro následné podstatným kritériem.

Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.