IV. ÚS 2171/16
IV.ÚS 2171/16 ze dne 6. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. D., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, se sídlem nám. J. M. Marků 92, 563 01 Lanškroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016 č. j. 7 Tdo 517/2016-32, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 13 To 420/2015-186, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. září 2015 č. j. 2 T 29/2012-169, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a 3) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a za účasti a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a c) Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 4. července 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se H. D. (dále jen "stěžovatel" nebo "obžalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně namítá porušení článku 2 odst. 2 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že:

1) Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále také "nalézací soud") ze dne 29. září 2015 č. j. 2 T 29/2012-169, byl stěžovatel (obžalovaný) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se měl stručně řečeno dopustit tím, že byť dne 4. dubna 2011 osobně převzal výzvu k tomu, aby "ihned" nastoupil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 169/2008, bez uvedení závažného důvodu tak neučinil a do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán Policií České republiky až dne 8. února 2012. Za uvedený přečin byl nalézacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.

2) K odvolání obžalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 13 To 420/2015-186, dle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obžalovaného odsoudil k peněžitému trestu v celkové výměře 20 000 Kč. Pro případ, že by obžalovaný uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil odvolací soud náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců.

3) Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. května 2016 č. j. 7 Tdo 517/2016-32, dovolání obžalovaného odmítl podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

III.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy se "nevypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti." Jelikož obecné soudy neměly dostát svým zákonným povinnostem - čímž jednak založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, a zároveň údajně postupovaly v dané trestní věci libovolně - zasáhly tak do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Samotná argumentace stěžovatele směřuje proti výroku obecných soudů o vině. V tomto směru stěžovatel poukazuje na znalecký posudek vypracovaný Psychiatrickou nemocnicí Bohnice (znaleckým ústavem), dle něhož měl v době od 4. dubna 2011 do 8. února 2012, tedy i v den převzetí výzvy k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, trpět závažnou duševní poruchou - agorafobií s panickými ataky a depresivní poruchou, které podstatně snižovaly jeho ovládací schopnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť duševní porucha, kterou trpí "musí být zpravidla považována za (závažný) důvod bránící nástupu výkonu trestu odnětí svobody" ve smyslu uvedeného ustanovení. Obecným soudům vytýká, že se údajně posouzením, zda popsaná duševní porucha představuje závažný důvod, pro který lze i přes výzvu nenastoupit výkon trestu odnětí svobody, vůbec nezabývaly. Závěr obecných soudů, že jeho duševní poruchu nelze považovat za důvod bránící nástupu výkonu trestu odnětí svobody, neboť ji neměl zmínit v rámci žádosti o odklad výkonu trestu ze dne 17. února 2011, považuje stěžovatel za nesprávný.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy tak nedostály své povinnosti vypořádat se s jím uplatněnými námitkami, jež je neopominutelnou součástí práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 435/09, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
IV.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, avšak je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů stran neexistence závažného důvodu, pro který stěžovatel mohl - i přes výzvu - nenastoupit výkon trestu odnětí svobody.

Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, že v řízení před nalézacím soudem vyšlo na základě znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem najevo, že stěžovatelova duševní porucha (o níž v projednávané věci nebylo pochyb; ostatně nalézací soud při ukládání trestu stěžovateli postupoval dle ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku, upravujícího ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností) nástup výkonu trestu odnětí svobody sice podstatně ztěžuje, ale nevylučuje.

Vedle toho směřuje stěžovatel své argumenty k existenci závažného důvodu bránícího samotnému nástupu výkonu trestu. K tomu je třeba zdůraznit, že soud odvolací, jakož i dovolací, poukázaly na skutečnost, že stěžovatel v žádosti o odklad výkonu trestu ze dne 17. února 2011 uváděl celou řadu okolností, jež považoval za překážky výkonu trestu odnětí svobody. Mezi těmito námitkami však jeho duševní porucha nikdy nefigurovala. Slovy Nejvyššího soudu stěžovatel "nikdy nezmínil, že se léčí pro psychické potíže, a že právě tyto potíže měly působit problémy při nástupu výkonu trestu odnětí svobody". Tvrzení stěžovatele o existenci závažného důvodu nenastoupení výkonu trestu pak oslabuje i samotná argumentace stěžovatele, z níž se podává, že pro duševní poruchu v podobě úzkostné poruchy klaustrofobního charakteru se léčí již od roku 2006 (což je patrno i z lékařské zprávy MUDr. Cardové, jež byla součástí spisu nalézacího soudu).

Ústavní soud nemůže přitakat tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností, či vykazují znaky libovůle. Naopak obecné soudy se celou trestní věcí stěžovatele dostatečně zabývaly, přičemž náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Námitky stěžovatele stran jeho duševního stavu přitom zohlednily jak při posuzování otázky příčetnosti stěžovatele v době spáchání popsaného jednání, tak i při hodnocení naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, spočívající v tom, že daná osoba "bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu." Důvody, pro které obecné soudy nepovažovaly duševní poruchu stěžovatele za takový závažný důvod, se z rozhodnutí obecných soudů tedy zřetelně podávají.

Ústavní soud v projednávané věci neshledal splnění podmínek pro svůj případný kasační zásah, a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.