IV. ÚS 2166/13
IV.ÚS 2166/13 ze dne 11. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou se sídlem na adrese Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2013 č. j. 18 Co 163/2013-235 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. ledna 2013 č. j. 6 P 253/2011-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. července 2013, se stěžovatel (otec nezletilých) podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 6 P 253/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. ledna 2013 č. j. 6 P 253/2011-192 v řízení o úpravu výchovy a výživy a úpravu výchovy a výživy po dobu po rozvodu, byl nezl. T. svěřen do výchovy otce (výrok I.), matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. T. částkou 1 000 Kč (výrok II.), nezl. A. byla svěřena do výchovy a výživy matce (výrok III.), otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. A. částkou 3 000 Kč (výrok IV.), po dobu po rozvodu byl nezl. T. svěřen do výchovy a výživy otci (výrok V.), matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. T. částkou 1 000 Kč (výrok VI.), po dobu po rozvodu byla nezl. A. svěřena do výchovy a výživy matce (výrok VII.), otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezl. A. částkou 3 000 Kč (výrok VIII.), nad výchovou obou nezl. dětí soud nařídil dohled (výrok IX.) a dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které nesměřovalo pouze do výroků v odst. I. a V., jimiž byl nezl. T. svěřen do výchovy stěžovatele. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. dubna 2013 č. j. 18 Co 163/2013-235 rozhodl tak, že výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odst. III., VII. a IX., kterým byl stanoven dohled nad výchovou nezl. A., potvrdil; výrokem II. ve výroku v odst. IX., kterým byl stanoven dohled nad výchovou nezl. T. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se dohled neustanovuje; výrokem III. ve výroku v odst. II., IV., VI., VIII. a X. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s právním posouzením daného případu v té části, ve které byla nezl. A. svěřena do péče matky. Jejich rozhodnutí považuje za nesprávné, respektive ústavně nekonformní. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že i když z provedených důkazů vyplývá, že je lepším vychovatelem, a že nezl. A. je u matky podrobena psychickému i fyzickému násilí, rozhodly tak, že nezl. A. pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu svěřily do péče matky. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 84/94, IV. ÚS 257/05.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Oba ve věci rozhodující soudy se přiklonily ke svěření nezl. A. do péče matky, přičemž lze konstatovat, že provedené důkazy, včetně provedených pohovorů s nezl. dětmi (č. listu 133 a 169 soudního spisu), hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich vzájemném kontextu, a právě z důvodu zjištěných skutečností byl stanoven dohled nad výchovou nezl. A. matkou. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".

V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].

Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.).

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, neboť právní závěry v nich vyjádřené na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. listopadu 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.