IV. ÚS 2155/13
IV.ÚS 2155/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Hromka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, směřující proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 1 To 123/2013-33 ze dne 29.4.2013 v té části, kterou byla zamítnuta stížnost stěžovatele, spojené s návrhem na zrušení části věty druhé ust. § 141 odst. 2 trestního řádu, která zní: "Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a části věty druhé ust. § 141 odst. 2 trestního řádu.

Ústavní soud zjistil, že policejní orgán Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, v trestní věci podezření pro zločiny krádeže, neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi a podvodu podle §§ 205/1 5a), 230/2a), 5b), 270/1, 3, 209/1, 5a) trestního zákoníku, proti podezřelým Ing. Břetislavu Lišťákovi a Lence Šimské a dalším dosud neznámým osobám svým usnesením mimo jiné podle ust. § 79e odst. 1 trestního řádu zajistil jinou majetkovou hodnotu - pohledávku vyplývající z rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Markétou Zerdaloglu č. j. 36 C 4/2012-8 ze dne 18. února 2012 (dále jen spol. "rozhodčí nález"), a to pohledávku společnosti PT Solutions WorldWide spol. s.r.o. (dále jen spol. "PTSW") za společností PIKE AUTOMATION spol. s.r.o. (dále jen spol. "PA") do výše 5.062.046,- Kč a pohledávku stěžovatele ve výši 369.764,34 Kč. Stížnosti spol. PTSW a stěžovatele proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 1 To 123/2013-33 ze dne 29. dubna 2013 jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel ve svém obsáhlém návrhu brojí proti neoprávněnému zásahu do svého ústavně garantovaného práva na ochranu majetku, na soudní ochranu a na spravedlivý proces a namítá nezákonnost postupu státních orgánů.

Podle ústavní stížnosti mělo v projednávané věci dojít k bezdůvodnému policejnímu zajištění majetku stěžovatele. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí trestního soudu posvěcuje bezprecedentní zásah policejního orgánu do majetkových práv stěžovatele. Od samého počátku zde podle stěžovatele absentuje znak potřebnosti a nezbytnosti ve smyslu dosažení účelu trestního práva a současně nebyl naplněn ani ústavní princip šetření podstaty a smyslu základního práva stěžovatele na ochranu majetku. S úspěchem lze podle stěžovatele též zpochybnit přiměřenost takového kroku ze strany orgánů činných v trestním řízení, když dotčený majetek mohl být bezpochyby zajištěn přímo na bankovním účtu stěžovatele poté, co by jeho dlužník spol. PA splnila svou platební povinnost stanovenou rozhodčím nálezem a uhradila stěžovateli dlužnou částku, jak jí to bylo v rozhodčím řízení pravomocně uloženo.

Stěžovatel též konstatuje, že napadené rozhodnutí představuje závažný zásah do práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Zdůrazňuje, že v předmětné trestní věci není ani obviněným, ani podezřelým a nemá s policejním orgánem prověřovanými skutky nic společného. Stěžovatel podle ústavní stížnosti neměl v rozhodném období jakoukoli povědomost ani o osobě oznamovatele, ani o spol. PTSW. Stěžovatel uvádí, že je advokátem, který poskytoval spol. PTSW právní pomoc v rozhodčím řízení a podle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 8. listopadu 2012 uzavřené mezi stěžovatelem, jako mandatářem, na straně jedné, a spol. PTSW, jako mandantem, na straně druhé (dále jen "mandátní smlouva"), veškeré přísudky nákladů řízení přiznané v rozhodčím řízení náleží nikoliv spol. PTSW, nýbrž stěžovateli, a to vedle a nad rámec hodinové odměny sjednané v mandátní smlouvě mezi stěžovatelem a spol. PTSW. Stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že náklady rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu v celkové výši 369.764,34 Kč sestávají ze dvou částí, a to z odměny za zastupování účastníka rozhodčího řízení advokátem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 167.282.50 Kč a z poplatku za rozhodčí řízení v částce 202.481.84 Kč. Poplatek za rozhodčí řízení ve výši 202.481,84 Kč byl hrazen po zahájení rozhodčího řízení spol. PTSW v měsíci listopadu 2012 z vlastních zdrojů této společnosti a i zde je proto podle stěžovatele vyloučeno, že by mohlo jít o výnos z trestné činnosti neznámé osoby.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 1 To 123/2013-33 ze dne 29. dubna 2013 napadla ústavní stížností spol. PTSW, a to v zastoupení stěžovatelem. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. září 2013 odmítl. Převážná většina argumentů stěžovatele přednesená v projednávané ústavní stížnosti je s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti spol. PTSW totožná. Ústavní soud tak především odkazuje na uvedené usnesení, jímž byla odmítnuta.

Pokud jde o výrok I. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 123/2013-33 ze dne 29.4.2013 v té části, kterou byla zamítnuta stížnost stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že do žádného práva stěžovatele zasaženo nejen že nebylo, ale být nemohlo. Policejní orgán totiž svým usnesením zajistil pohledávky vyplývající z rozhodčího nálezu, a to jednak pohledávku na zaplacení pohledávky ve výši 5.062.046,- Kč, která byla předmětem rozhodčího řízení (dále jen spol. "základní pohledávka"), jednak pohledávku na rozhodčím nálezem přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši 369.764,34 Kč (dále jen spol. "předmětná pohledávka"). Policejní orgán sice předmětnou pohledávku ve svém usnesení označil jako pohledávku stěžovatele ve výši 369.764,34 Kč, nicméně je zřejmé, že ve skutečnosti se nejednalo o pohledávku stěžovatele, nýbrž též (jako u základní pohledávky) o pohledávku spol. PTSW (skládající se z náhrady za spol. PTSW zaplacený soudní poplatek a z náhrady za právní zastoupení spol. PTSW v rozhodčím řízení advokátem - stěžovatelem) a stěžovatel byl pouze tzv. platebním místem pro úhradu této pohledávky. Na tom, že předmětná pohledávka představovala pohledávku spol. PTSW (vůči spol. PA.) nemůže ničeho změnit ani ujednání stěžovatele a spol. PTSW v mandátní smlouvě, dle kterého "případné přísudky nákladů řízení v soudním nebo rozhodčím řízení náleží stěžovateli vedle a nad rámec odměny sjednané v této smlouvě". Jedná se totiž o ujednání, které nemá žádné účinky vůči třetím osobám a samotným uzavřením mandátní smlouvy obsahující toto ujednání nedošlo k postoupení předmětné pohledávky ze spol. PTSW na stěžovatele (a stěžovatel to ani netvrdí). Spol. PA tedy samozřejmě ani nebyla stran předmětné pohledávky dlužníkem stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že nebýt nepřesného označení předmětné pohledávky policejním orgánem, nebyla by ani stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o zajištění předmětné pohledávky stížnostním soudem věcně projednána, resp. stěžovatel by tuto stížnost pravděpodobně ani nepodal. V každém případě však platí, že zajištění předmětné pohledávky nepředstavuje žádný zásah do sféry stěžovatele, neboť předmětná pohledávka stěžovateli nenáleží.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel též návrh na zrušení části právního předpisu - část věty druhé ust. § 141 odst. 2 trestního řádu, která zní: "Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští". Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.