IV. ÚS 2150/09
IV.ÚS 2150/09 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva Miroslav "v likvidaci", se sídlem Miroslav, Nádražní ulice 1207, IČ: 26304031, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany u Prahy, Kamlerova 795, proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. března 2005 č. j. 7 C 719/2004-137 a Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2007 č. j. 17 Co 234/2005-171 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009 č. j. 26 Cdo 3487/2007-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2009, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 719/2004 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobkyně M. J. (dále jen "žalobkyně") se návrhem na vydání platebního rozkazu podaným dne 16. března 2004 domáhala po stěžovateli zaplacení 439 407,- Kč s přísl. z důvodu nevypořádávaného majetkového podílu ve lhůtě podle § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"). Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. března 2005 č. j. 7 C 719/2004-137 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 429 975,- Kč s přísl. (výrok I.), řízení co do částky 9 432,- Kč s přísl. zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.) a o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (výrok VI.). Na základě odvolání podaného stěžovatelem proti výroku I., IV. a VI. a odvolání žalobkyně proti výroku V., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. dubna 2007 č. j. 17 Co 234/2005-171 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a VI. potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelem podané odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 28. května 2009 č. j. 26 Cdo 3487/2007-200.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňoval právní závěry, ke kterým dospěly obecné soudy ve věci postavení žalobkyně jakožto oprávněné osoby a namítal, že žalobkyně i její právní předchůdce nebyli členy transformovaného družstva, nepodali do 28. dubna 1992 obligatorní písemnou přihlášku do transformace a proto žalobkyni nevznikl nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Obecné soudy se pak podle názoru stěžovatele nevypořádaly s jeho argumentací a předloženými důkazy v celém rozsahu a šíři v návaznosti na stěžovatelem citovanou konstantní judikaturu, neopíraly se o spolehlivé důkazní prostředky a věc nesprávně posoudily z hlediska hmotně právního.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatele ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v odvolacím a dovolacím řízení a polemizuje se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy v dospěly. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly, příslušná ustanovení transformačního zákona aplikovaly v souladu s obecně známou judikaturou a ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, proč neshledaly argumenty předložené stěžovatelem důvodnými. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy sice zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatelů (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/echr). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.