IV. ÚS 2147/09
IV.ÚS 2147/09 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M,. K., zastoupeného Mgr. Michalem Žílou, advokátem se sídlem Dolní náměstí 342, Vsetín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 186/2009-90 ze dne 27. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 58 Co 186/2009-90 ze dne 27. 5. 2009.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 C 238/2006, jenž si za účelem posouzení její důvodnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud vydal na základě žaloby podané Českou republikou - Ministerstvem vnitra ČR (dále jen "vedlejší účastnice") platební rozkaz č. j. 30 C 238/2006-18 ze dne 22. 11. 2006, jímž uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici škodu ve výši 14.866,- Kč, vzniklou následkem spáchání trestných činů, za něž byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem městského soudu sp. zn. 43 T 7/2005 ze dne 25. 5. 2005. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor, v němž mimo jiné uvedl, že trvá na provedení "veřejného sporného líčení". Obvodní soud posléze zaslal oběma účastníkům řízení přípis, v němž je vyzval, aby ve lhůtě pěti dnů soudu sdělili, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto pouze na základě listinných důkazů bez nařízení jednání. K výzvě byla připojena doložka ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tzn. nevyjádří-li se účastník ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že proti takovému postupu nemá námitky. Jelikož žádný z účastníků na výzvu nereagoval, vydal obvodní soud bez nařízení jednání rozsudek č. j. 30 C 238/2006-47 ze dne 24. 10. 2008, jímž stěžovatele zavázal zaplatit vedlejší účastnici částku 14.866,- Kč a současně České republice na soudním poplatku částku 600,- Kč. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal k městskému soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem č. j. 58 Co 186/2009-90 ze dne 27. 5. 2009 jako věcně správné potvrdil.

Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obvodní soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání za použití § 115a občanského soudního řádu, přestože stěžovatel s takovým postupem nevyslovil souhlas a ani se svého práva účastnit se jednání nevzdal. Stěžovatel v této souvislosti odmítl, že by mu výzva obsahující doložku dle § 101 odst. 4 občanského řádu byla kdy doručena, a trval na tom, že příslušnou doručenku nepodepsal. Stěžovatel dále zdůraznil, že již v odůvodnění odporu dal zcela jasně najevo, že se hodlá zúčastnit veřejného ústního jednání a v jeho rámci uplatnit svá tvrzení a důkazy, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovozoval, že souhlas s rozhodováním bez jednání musí být výslovný, tzn. nelze pro tyto účely užít výzvu dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1198/2003) a rovněž že není možno aplikovat § 115a občanského soudního řádu za situace, kdy je třeba poskytnout účastníku poučení dle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 téhož předpisu, což byl právě případ stěžovatele, který v odporu uvedl, že svá tvrzení hodlá dále rozvést při ústním jednání (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, 29 Odo 149/2002 a 29 Odo 1069/2003). Stěžovatel poukázal i na skutečnost, že neměl možnost seznámit se s listinami, předloženými vedlejší účastnicí, neboť se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a nemohl tak realizovat své právo nahlédnout do spisu a tedy ani kvalifikovaně vyslovit souhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Krom toho vzal obvodní soud při svém rozhodování v úvahu také sdělení Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice ze dne 15. 2. 2007, sdělení Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 12. 2. 2007 a sdělení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 5. 2008, což ustanovení § 115a občanského soudního řádu neumožňuje, neboť tyto listiny nebyly předloženy žádným z účastníků řízení. Stěžovatel označil ve světle výše uvedených skutečností postup obecných soudů za ryze formalistický, nikterak nereflektující jeho zájem zúčastnit se soudního jednání a nijak nezohledňující skutečnost, že se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a byl proto omezen co do možnosti využívání svých procesních práv. Jelikož obvodní soud závažným způsobem porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, přičemž tento nedostatek nebyl napraven ani soudem odvolacím, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 58 Co 186/2009-90 ze dne 27. 5. 2009 svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě považuje za nezbytné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Posláním Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy je chránit ústavně zaručená práva stěžovatele a je tedy oprávněn zasáhnout pouze v případě jejich porušení. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace norem jednoduchého práva, neboť tato úloha je zásadně svěřena obecným soudům.

Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že soud rozhodl ve věci stěžovatele bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. V této souvislosti je nejprve třeba podotknout, že možnost spojení výzvy k vyjádření, zda může být soudem rozhodováno za užití listinných důkazů bez nařízení jednání, s doložkou ve smyslu § 101 odst. 4 vyplývá nejen z odborné literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 813), ale i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 218/2008, dostupné na http://nsoud.cz) a postupuje tak běžně rovněž Ústavní soud (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/06, I. ÚS 1468/07, III. ÚS 456/09, všechny dostupné na http://usoud.cz). Z doručenky založené na č. l. 42 spisu obvodního soudu sp. zn. 30 C 238/2006 přitom jednoznačně vyplynulo, že právě taková výzva byla stěžovateli doručena, a to dne 11. 7. 2008. Jelikož stěžovatel na výzvu ke sdělení svého stanoviska v určené pětidenní lhůtě nikterak nereagoval, došlo k nastoupení účinků zákonné fikce dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu a tedy platilo, že proti postupu dle § 115a občanského soudního řádu nemá námitky. Stěžovatel se tak svého práva na veřejné projednání věci tacitně vzdal, přičemž na tom nic nemění ani skutečnost, že se v předchozím průběhu řízení vyjádřil opačně, neboť pro rozhodování ve věci bylo relevantní až jeho poslední stanovisko, reprezentované jeho reakcí na předmětnou výzvu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že stěžovatel sdělil soudu svůj úmysl účastnit se jednání přibližně rok a půl před tím, než mu byla zmíněná výzva zaslána. Ze strany soudu se tedy nejednalo o formalismus, nýbrž o ověření aktuálního stanoviska účastníků, které se za uplynulou dobu mohlo změnit. Nebyl proto důvod nepřikládat mlčky učiněnému projevu vůle stěžovatele právní relevanci a upřednostnit místo toho jeho starší, byť výslovné stanovisko. Měl-li stěžovatel skutečně zájem se jednání zúčastnit, mohl a měl tuto skutečnost sdělit ve stanovené lhůtě soudu. Tento úkon přitom mohl nepochybně učinit i přesto, že se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a jestliže se tak nestalo, nebylo porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obvodní soud rozhodl za užití § 115a občanského soudního řádu. Rozsudky Nejvyššího soudu, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazoval, byly vydány za zcela odlišných skutkových okolností a na projednávanou věc nedopadaly, a to ani co se týče povinnosti soudu poskytnout za dané procesní situace stěžovateli poučení dle § 118a občanského soudního řádu.

Pokud jde o námitku, že obvodní soud vzal v rozporu s posledně citovaným ustanovením občanského soudního řádu při svém rozhodování v úvahu i listiny, které nebyly předloženy žádným z účastníků, tuto považoval Ústavní soud za nedůvodnou již proto, že předmětná sdělení (sdělení Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice ze dne 15. 2. 2007, sdělení Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 12. 2. 2007 a sdělení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 5. 2008) sice byla v rozsudku obvodního soudu č. j. 30 C 238/2006-47 ze dne 24. 10. 2008 uvedena ve výčtu provedených listinných důkazů, nicméně z odůvodnění rozsudku bylo zřejmé, že na konečné rozhodnutí soudu neměla žádný vliv. Charakter těchto listin byl pouze informační, neboť se jednalo o odpovědi příslušných orgánů vycházející z evidencí či registrů jimi vedených na dotazy, týkající se osobních a majetkových poměrů stěžovatele. Ani v tomto ohledu tedy nebylo zjištěno pochybení, jež by bylo způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.