IV. ÚS 2145/09
IV.ÚS 2145/09 ze dne 6. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 čj. 53 Co 55/2009-581 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2008 čj. 5 Nc 269/2004-502, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o úpravě poměrů nezletilé pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku otce s nezletilou.

Stěžovatel, otec nezletilé dcery K., stručně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení. Závěr obecných soudů o nevhodnosti střídavé výchovy dcery oběma rodiči označil za rozporný s řádně provedenými důkazy a poukázal na výpovědi znalců, znalecký posudek a další důkazy, ze kterých je dle jeho názoru patrno, že je ve většině parametrů vhodnější rodič k výchově dcery než matka. Stěžovatel připomněl, že oba rodiče absolvovali mediaci, při které prokázali schopnost i ochotu dohodnout se na všech podstatných záležitostech týkajících se dcery a splnili podmínky pro nařízení střídavé výchovy jejich dcery; přesto Obvodní soud pro Prahu 5 dospěl k závěru zcela opačnému, aniž by ho náležitě odůvodnil. Výhradě obecných soudů, podle kterých je střídavá výchova realizovatelná pouze za předpokladu shody rodičů při rozhodování o všech záležitostech nezletilých dětí, stěžovatel oponoval s tím, že jde o účelovou záminku, neboť zákon takovou podmínku nestanoví. Stěžovatel dále protestoval proti výslechu nezletilé pořízeném při ústním jednání dne 12. 5. 2008 s vyloučením právního zástupce otce a připomněl její dřívější řádně získanou výpověď. Zdůraznil, že k výchově dítěte nestačí se s ním stýkat v rozsahu, který nastolila matka a soud převzal do svého rozhodnutí, ale prostor pro výchovu musí být širší; podíl otce na výchově dcery má být stejný jako podíl matky.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 10. 2009 zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku s tím, že nemá, co by k věci více dodal.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 323/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu ing. M. J. Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 6. 2. 2005 čj. 5 Nc 269/2004-202 svěřil nezletilou K., do výchovy matky, určil rozsah jejího styku s otcem a stanovil výši výživného; návrh prarodičů na úpravu styku s nezletilou byl zamítnut. Městský soud v Praze po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. 9. 2007 čj. 53 Co 136/2006-332 rozsudek obvodního soudu zrušil (s výjimkou výroku, jímž byl zamítnut návrh na úpravu styku prarodičů s nezletilou) a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že za jistých, konkrétně popsaných, okolností by střídavá výchova měla pro nezletilou pozitivní přínos, nicméně s ohledem na přetrvávající nedobré vztahy mezi rodiči usoudil, že je namístě, aby tito nejprve absolvovali potřebný počet návštěv odborného pracoviště zaměřeného na mimosoudní řešení konfliktních situací a poté byly zjištěny jejich schopnosti korigovat své vzájemné vztahy. Odvolací soud považoval za důležité, aby v nově nastalé situaci byl zjištěn i názor nezletilé na střídavou výchovu.

Obvodní soud pro Prahu 5 po doplnění řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do výchovy matky, určil otci povinnost přispívat na výživu nezletilé částku 2 700,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 10. 2004 a od 1. 9. 2008 částkou 3 200,- měsíčně a rozhodl o úhradě nedoplatku na výživném ve výši 81 600,- Kč a způsobu jeho splátek (výrok I.). Obvodní soud dále stanovil, v jakém rozsahu je otec oprávněn se stýkat s nezletilou (výrok II.) a jakým způsobem (výroky III., IV.) s tím, že tato úprava bude platit i po dobu po rozvodu (výrok V.). Výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, výrokem VIII. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud po zhodnocení provedených důkazů a s přihlédnutím k přání nezletilé dospěl k závěru, že je v jejím zájmu stanovit výlučnou péči jednoho z rodičů, neboť podmínky pro nařízení střídavé výchovy nejsou dány z důvodu přetrvávajících vážných neshod v komunikaci mezi rodiči.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s výjimkou změny výše nedoplatku na výživném za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2009 ve výši 72 000,- Kč a způsobu jeho splacení; náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nebyla žádnému z účastníků přiznána. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že i odvolací soud považoval nařízení střídavé výchovy za nevhodné a v tomto směru se kriticky vyjádřil k dosavadnímu jednání a postoji stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí.

Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu), Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péče, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.

Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace je tak fakticky zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (zejména ustanovení § 50 a § 26), jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o úpravě výchovy a výživy jejich nezletilého dítěte, aby o svěření dítěte do výchovy jednomu z nich autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a aby druhému z rodičů styk s dítětem upravil a stanovil příspěvek na jeho výživu, vždy však při sledování především zájmu dítěte.

Ústavní soud se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 ověřil, že obecné soudy zjišťovaly okolnosti a poměry v rodině a zejména zvažovaly, zda rodiče jsou schopni spolu komunikovat o základních záležitostech nezletilé na takové úrovni, aby střídavá výchova jejich dcery nebyla zdrojem konfliktů. Za tímto účelem provedly řadů důkazů a po jejich vyhodnocení rozhodly, že svěření nezletilé do střídavé výchovy není za stávající situace vhodné, přičemž důvody, které je k takovému rozhodnutí vedly, přiměřeným způsobem objasnily. Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům, pokud svěřily nezletilou do výchovy matce, z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilé, nic vytknout. Rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Pokud rodiče nejsou schopni spolu komunikovat a spolupracovat tak, aby svoje dítě nezapojovali do svých vzájemných problémů, není rozhodnutí o střídavé péči namístě (srov. např. nálezy sp. zn. I.ÚS 48/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 247, I.ÚS 420/05, tamtéž sv. 47, str. 63, či usnesení I.ÚS 1796/07, II.ÚS 2311/08, III.ÚS 1328/08, I.ÚS 2412/07, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na obsah spisu a na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků má Ústavní soud za to, že k obdobné situaci došlo i v projednávané věci. K námitce stěžovatele, že shoda rodičů při rozhodování o všech záležitostech nezletilého dítěte není podmínkou, jež pro rozhodování o střídavé výchově stanoví zákon, Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní judikaturu, ze které zřetelně vyplývá, že dohoda rodičů sama o sobě není conditio sine qua non pro svěření dítěte do střídavé péče. Takovou podmínkou je spíše reálný předpoklad, že se oba rodiče budou schopni v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte. Lze tak jen zopakovat závěry vyslovené ve shora citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, podle nichž je předpokladem střídavé výchovy určitá vyšší vzájemná míra tolerance mezi rodiči a ochota ke spolupráci při výchově dítěte, neboť jedině v takovém případě lze mít za to, že se střídavá výchova nestane zdrojem napětí a konfliktů mezi rodiči a v důsledku toho nepovede k traumatizaci dítěte.

Stěžovatel dále namítl porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi uvedl, předepsanému postupu v úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivý proces není v Listině a Úmluvě blíže definován a Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tuto záruku chápe obecně jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto kautelám dostály. Ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel osobně či prostřednictvím právního zástupce se účastnil jednání soudu I. a II. stupně, uplatnil svoje námitky, navrhoval důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy protistrany a čerpal opravné prostředky. Argumentaci předestřenou stěžovatelem v ústavní stížnosti tak Ústavní soud hodnotil v její podstatě spíše jako nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, ale zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, č. 34). Z judikatury Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky stěžovatele.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zjistil, že obecné soudy zjišťovaly přání nezletilé (č.l. 158, 414) a zohlednily je (č.l. 5 rozsudku Městského soudu v Praze), jak to stanovuje Úmluva o právech dítěte v čl. 12 odst. 1a 2. Skutečnost, že soudy v nalézacím i odvolacím řízení neshledaly splnění určitých podmínek nutných pro nařízení střídavé výchovy a v zájmu dítěte je svěřily do výchovy pouze jednoho z rodičů, přičemž druhému upravily styk, nelze považovat za porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této Úmluvy. Podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte "státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči...". Tak se také v projednávané věci stalo. Ustanovení § 100 odst. 4 o. s. ř. je promítnutím závazků z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte v procesní rovině a umožňuje, aby názor nezletilého byl zjištěn výslechem provedeným i bez přítomnosti dalších osob, tj. i rodičů. Takový postup je vždy na úvaze soudu s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Námitka stěžovatele, že výslech nezletilé byl pořízen nezákonným způsobem, neboť byl proveden v nepřítomnosti právního zástupce otce, tak není opodstatněná. Ústavní soud ze soudního spisu ověřil, že výslech nezletilé dne 16. 1. 2006 byl proveden za přítomnosti obou rodičů (a dalších osob) a dne 12. 5. 2008 s vyloučením všech osob s výjimkou sociální pracovnice. Je namístě připomenout, že výslechem nezletilého dítěte podle § 100 odst. 4 o. s. ř. se nezjišťuje skutkový stav (ustanovení o dokazování se při něm neuplatní), ale pouze názor či přání dítěte.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel opodstatněnost tvrzení o porušení svých práv neprokázal.

K projevu nesouhlasu stěžovatele s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem Ústavní soud uvádí, že ve své rozhodovací praxi dal již dříve najevo, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Tím dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, nastává bez dalšího důvod k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního (srov. např. usnesení III.ÚS 632/06, III.ÚS 1256/07, III.ÚS 2608/08 a další dostupná na http://nalus.usoud).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.