IV. ÚS 2141/12
IV.ÚS 2141/12 ze dne 16. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatelky Y. T., zastoupené JUDr. Radanou Schreiberovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2012 č. j. 51 Co 520/2011-79, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Rovněž žádá, aby náklady na její zastoupení před Ústavním soudem zcela nebo zčásti zaplatil stát.

Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 316/2010 zjistil, že stěžovatelka podala proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze současně s ústavní stížností i dovolání. Dovolání i podle předkládací zprávy (č. l. 96) splňuje základní formální náležitosti a doposud o něm Nejvyšším soudem nebylo rozhodnuto.

Vzhledem k dále uvedeným důvodům, pro které byla ústavní stížnost odmítnuta, není třeba obsah ústavní stížnosti ani jí napadeného rozhodnutí rekapitulovat.
II. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ). To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat Nejvyšší soud. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatelka případně využít další eventuální opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát teprve tehdy, až stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté ji k ochraně jejího práva, kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelčiny věci orgán jiný.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl. Proto rovněž nemohl vyhovět návrhu stěžovatelky ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu (srovnej argument opaku).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2012

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.