IV. ÚS 2139/13
IV.ÚS 2139/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřiny Turtenwaldové a Ing. Jindřicha Turtenwalda, zastoupených JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 22 Cdo 484/2012-95, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2011 č. j. 7 Co 2921/2010-62 a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 8. 2010 č. j. 9 C 3/2010-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, jsou stěžovatelé vlastníci pozemku, na němž stojí stavba ve vlastnictví vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované). Stavba byla na pozemku zřízena (v souladu se zákonem) stěžovateli a žalovaná nabyla vlastnické právo k ní příklepem v dražbě, jelikož stěžovatelé stavbu v minulosti poskytli k zajištění úvěru. Stěžovatelé následně podali k soudu návrh, aby byla žalované uložena povinnost stavbu odstranit. Okresní soud v Jindřichově Hradci návrh zamítl. Podle nalézacího soudu nelze na posuzovaný případ použít § 135c občanského zákoníku, podle něhož zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá nárok, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že je stavbu třeba odstranit. Jak soud uvedl, citované ustanovení dopadá pouze na stavby, které byly neoprávněné od samého počátku, o což se v posuzované věci nejedná. Na podaný návrh tak dopadá § 126 odst. 1 občanského zákoníku, který vlastníkovi zaručuje ochranu vlastnického práva proti tomu, kdo do tohoto práva neoprávněně zasahuje. V daném případě se však o neoprávněný zásah podle nalézacího soudu nejedná. Stavba byla postavena oprávněně a žalovaná nabyla vlastnické právo k ní taktéž v souladu se zákonem, přičemž soud nesouhlasí, že by nabytí stavby v dražbě bylo šikanozním výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Krajský soud v Českých Budějovicích se následně jako soud odvolací s odůvodněním prvostupňového soudu plně ztotožnil a jeho rozsudek potvrdil. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012. Dovolací soud zkonstatoval, že se soudy nižších instancí plně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, přičemž aplikace předmětných ustanovení na danou věc byla přiléhavá a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatelé proto podali ústavní stížnost. V ní především argumentují, že okamžikem oddělení vlastnictví stavby od vlastnictví pozemku odpadl jakýkoli důvod, proč by předmětná stavba měla na jejich pozemku stát. Jde tak podle stěžovatelů o stavbu neoprávněnou bez ohledu na to, jak k tomuto stavu došlo. Jestliže tedy žalovaná nadále okupuje pozemek stěžovatelů, neoprávněně tím zasahuje do jejich vlastnického práva. Obecné soudy podle stěžovatelů pochybily, jelikož se těmito námitkami vůbec nezabývaly. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že žalovaná v době nabytí vlastnického práva věděla, že neexistuje žádný právní důvod k tomu, aby stavba i nadále na pozemku stěžovatelů stála. Postup žalované navíc považují za šikanozní výkon práva. V ústavní stížnosti je závěrem citována judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, která údajně právní názor stěžovatelů potvrzuje.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje.

Předně je potřeba podotknout, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují argumenty, se kterými se již v průběhu řízení dostatečně vypořádaly soudy všech tří instancí. Závěry obecných soudů přitom Ústavní soud považuje za spravedlivé a ústavně konformní, pročež na ně lze pro stručnost odkázat.

Pokud jde o citovanou judikaturu, nezbývá než se ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, a sice že tato judikatura na předmětnou věc nedopadá, jelikož se týká případů, kdy stavba byla na pozemku zřízena neoprávněně nebo bylo právo zřízeno pouze dočasně. V takovém případě je logické, že stavebník (ihned případně po uplynutí stanovené doby) neoprávněně zasahuje do práva vlastníka pozemku, na němž je stavba zřízena. V posuzovaném případě však bylo vlastnické právo ke stavbě nabyto zákonným způsobem prostřednictvím dražby, stavba samotná byla zřízena taktéž v souladu se zákonem, a není tedy důvod usuzovat, že se pouhou změnou vlastníka stala nezákonnou a měla by být odstraněna. Ostatně takovým výkladem by poskytnuté zajištění úvěru touto stavbou ztratilo veškerý smysl, jelikož by stavba byla pro jakéhokoli jiného vlastníka bezcenná. Lze tedy usuzovat, že stěžovatelé si při zajištění úvěru museli být vědomi, že stavba má určitou hodnotu i pro osoby, které nejsou vlastníky předmětného pozemku, a že ji případný nový nabyvatel nebude muset ihned na své náklady odstranit. Z výše uvedeného zároveň vyplývá, že výkon vlastnického práva žalované k předmětné stavbě může být jen stěží hodnocen jako rozporný s dobrými mravy. Za rozporný s § 3 odst. 1 občanského zákoníku by naopak bylo možné označit postup stěžovatelů, kteří by stavbu poskytli k zajištění úvěru s očekáváním, že případného nového vlastníka záhy přinutí, aby ji na své náklady odstranil.

Lze tedy uzavřít, že postup obecných soudů nebyl v rozporu se stěžovateli citovanou judikaturou, přičemž aplikace podústavních předpisů na projednávanou věc se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavá. Možnosti ústavního přezkumu jsou tímto vyčerpány.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.