IV. ÚS 2133/13
IV.ÚS 2133/13 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t.č. Věznice Pardubice, P.O. Box 18/B1, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 PP 147/2013 ze dne 28. května 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 276/2013 ze dne 18. června 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. l a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 PP 147/2013 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích usnesením sp. zn. 4 PP 147/2013 ze dne 28. května 2013 podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "TZ") za použití § 331 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TŘ") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Praze - východ ze sp. zn. 32 T 176/2008 dne 23. ledna 2009, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 22/2007 ze dne 26. března 2007, ve spojení s usnesením téhož soudu sp. zn. 1 T 22/2007 ze dne 22. března 2010, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 33/2009 ze dne 8. května 2009, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne sp. zn. 9 T 33/2009 30. června 2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 100/2010 ze dne 22. září 2010. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností sice prokazuje polepšení, avšak neskýtá záruku vedení řádného života do budoucna. Stěžovatel totiž byl pravidelně soudně trestán a ani jeho předchozí pobyt ve výkonu trestu jej od dalšího mnohem rozsáhlejšího páchání trestné činnosti neodradil.

Stížnost odsouzeného proti rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 13 To 276/013 ze dne 18. června 2013 podle §148 odst. 1 písm. c) TŘ zamítl. Stížnostní soud taktéž jako okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokazuje polepšení, avšak stejně jako okresní soud dospěl též k závěru, že nejsou splněny podmínky vyžadované pro podmíněné propuštění z hlediska toho, zda od stěžovatele lze očekávat v případě podmíněného propuštění vedení řádného života. Uvedl, že v průběhu dřívější doby byl stěžovatel opakovaně soudy projednáván a trestán, a to převážně pro trestnou činnost majetkového charakteru, v minulosti mu byly ukládány i tresty, které nebyly bezprostředně spojeny s omezením osobní svobody, avšak ani tyto jej neodradily od páchání trestné činnosti další. Podle názoru krajského soudu pak není porušením zásady zákazu dvojího trestání, jestliže s odkazem na shora uvedené připomíná právě četnost dřívějších odsouzení a skutečnost, že z těchto si odsouzený nevzal dostatečné ponaučení, aby se vyvaroval další protiprávní trestné činnosti, přičemž toto způsobuje, že od odsouzeného nelze očekávat vedení řádného života v případě podmíněného propuštění.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně a extrémně vadně interpretovaly hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě. Logickou interpretací textu § 88 odst. 1 písm. a) TZ nelze podle stěžovatele dospět k jinému závěru, než k takovému, že předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Rozhodující soudy však podle stěžovatele tento zákonný požadavek nerespektovaly a neexistenci očekávání budoucího řádného života dovodily výlučně z minulého chování odsouzeného, resp. odkázaly na v minulosti učiněná odsouzení stěžovatele. Toto jejich jednání se stěžovateli jeví jako porušení zásady zákazu dvojího přičítání, když takový zákaz lze podle stěžovatele dovodit z obecného ústavního principu ne bis in idem, obsaženého v čl. 40 odst. 5 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 a sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011. Odvolacímu soudu stěžovatel též vytýká, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, stejně jako to učinil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1182/12 ze dne 9. července 2012, předně poukazuje na skutečnost, že rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 a násl. TZ a § 331 a násl. TŘ není rozhodováním o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny) ani rozhodováním o oprávněnosti trestního obvinění (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"). Z toho nelze než dovodit, že záruky spravedlivého procesu v jeho tzv. "trestní větvi" se na toto řízení nevztahují (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 4. 2012 ve věci Boulois proti Lucembursku, stížnost č. 37575/04, § 85, dostupný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int). Osoba odsouzená k nepodmíněnému trestu odnětí svobody se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které relevantní ustanovení Listiny a Úmluvy z povahy věci přiznávají pouze obviněnému.

Ústavní soud je dále toho názoru, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že toto právo nelze dovodit ani ze znění ustanovení § 88 TZ. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1728/12 ze dne 21. května 2012 nebo sp. zn. IV. ÚS 2973/11 ze dne 10. dubna 2012).

Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že záruky spravedlivého procesu (rozuměno v jeho "civilní větvi") nutno vztahovat i na řízení o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je však výlučnou záležitostí obecných soudů, což je mj. i v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a soudců zakotveným v čl. 81 a čl. 82 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

V rovině ústavněprávního přezkumu proto v podstatě zůstává toliko to, zda obecné soudy v řízení respektovaly základní principy spravedlivého procesu, včetně náležitého odůvodnění svých úvah, zaručené v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 734/06] resp. v tzv. "civilní větvi" čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzení o porušení čl. 40 odst. 5 Listiny Ústavní soud připomíná, že účelem tohoto článku (stejně jako čl. 4 Úmluvy) je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Jde o závazek státu uznávat vlastní pravomocná trestní rozhodnutí za překážku nového trestního stíhání. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/03 ze dne 9. července 2003 (SbNU 30/573) zásada "ne bis in idem", vyjadřující zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, je neodmyslitelnou a nezpochybnitelnou součástí spravedlivého trestního procesu a jako taková byla v ústavní rovině výslovně vyjádřena v Listině. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, spočívající v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí, zjevně vyplývá, že se nejedná o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného, jež by vedlo k dalšímu "odsouzení" odsouzeného.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí shledal, že okresní i stížnostní soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody v souladu s požadavky spravedlivého procesu ve svých napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily a dospěl k závěru, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí ústavní stížností napadená rozhodnutí splňují a nelze je označit za "svévolná." Porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 Ústavní soud uvádí, že sice samotná trestní minulost stěžovatele nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění, současně je mu avšak třeba připomenout, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, přičemž je nutno taktéž zhodnotit dosavadní život odsouzeného a jeho trestnou činnost (viz např. usnesení ústavního sp. zn. III. ÚS 2299/10 ze dne 12. ledna 2012). Odůvodnili-li tedy soudy své rozhodnutí mj. tím, že stěžovatel byl v průběhu dřívější doby opakovaně soudy projednáván a trestán, a to převážně pro trestnou činnost majetkového charakteru, a že stěžovateli byly v minulosti ukládány i tresty, které nebyly bezprostředně spojeny s omezením osobní svobody, avšak ani tyto jej neodradily od páchání trestné činnosti další, přísluší se Ústavnímu soudu soustředit pouze na zjištění, zda tento závěr není vybočením z akceptovaných interpretačních standardů a výkladovou svévolí. Tak tomu podle náhledu Ústavního soudu není.

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. března 2001 je pak nepřípadný. V odkazovaném případě byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítnuta zejména s odkazem na závěry cca dvacet let starých znaleckých posudků z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie podaných v hlavním líčení, přičemž odkaz obecných soudů na tyto znalecké posudky považoval Ústavní soud za nepřípadný a pro odpovědné posouzení věci (stavu nápravy stěžovatele a jeho předpokladů řádného života) za zcela nedostatečný mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí a nikoli podle stavu quo ante a nebylo možno vyloučit, že poměrně dlouhá doba cca dvaceti let nepřinesla i v rozhodných oblastech v oboru lékařských věd nové poznatky, ať již co do diagnostiky nebo terapie, a že by tak mohly být ovlivněny i současné náklady na možnost stěžovatelovy resocializace a všeho co s ní je spojeno.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.