IV. ÚS 2130/09
IV.ÚS 2130/09 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 o ústavní stížnosti obchodní společnosti MERIDIAN agro production, spol. s r. o., se sídlem Obrubce 46, 294 04 Dolní Bousov, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, AK se sídlem Bělohorská 35, 169 00 Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 1996 č. j. 4 C 121/96-34 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozsudku.

Stěžovatelka brojila proti postupu nalézacího soudu; tím, že jí nebyly řádně doručovány písemnosti, bylo jí upřeno právo jednat před soudem. Ačkoliv soudu muselo být známo, že se jednatel stěžovatelky nachází ve vazbě (o jeho vazbě totiž bylo rozhodováno stejným soudem), takže nemůže přebírat zásilky v sídle společnosti, doručoval předvolání k ústnímu jednání i rozsudek na adresu uvedenou v obchodním rejstříku, či dokonce v některých případech na adresu zcela jinou. Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že nepovažovala za splněné skutečnosti podmiňující aplikaci § 48 odst. 2 o. s. ř. v tehdy účinném znění: "(pokud se) nepodaří doručit právnické osobě písemnost jí určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa." Výslovně pak stěžovatelka zdůraznila, že dle jejího názoru fikce doručení byla uplatněna v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 92/01, http://nalus.usoud.cz).

O existenci napadeného rozsudku, vydaného již 4. 12. 1996, se stěžovatelka podle svého tvrzení dozvěděla až 17. 6. 2009, kdy její právní zástupce nahlédl do předmětného spisu.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5. Obvodní soud v tomto vyjádření konstatoval, že v určitých případech bylo stěžovatelce v původním řízení doručováno na jinou adresu, než jaká byla uvedena v referátu. Obvodní soud jí proto nemohl napadený rozsudek řádně doručit; nyní - vědom si tohoto pochybení - soud zrušil záznam o vyznačení plné moci na uvedeném rozsudku i následném opravném usnesení a rozsudek stěžovatelce opětovně doručil.

Ústavní soud toto vyjádření zaslal na vědomí stěžovatelce a vyzval ji k podání repliky. Stěžovatelka uvedla, že ačkoli Obvodní soud pro Prahu 5 uznal svá dřívější pochybení, nemohlo dojít k jejich zhojení opětovným doručením rozsudku a zrušením záznamu o vyznačení plné moci; takový postup považuje stěžovatelka za protizákonný, neboť v občanském soudním řádu ani v jiném právním předpisu není upravena možnost předsedy senátu zrušit doložku o vyznačení právní moci. Nadto stěžovatelka poukázala na ustanovení § 156 odst. 3 o. s. ř., dle kterého je soud vázán rozsudkem, jakmile ho vyhlásí.

Stěžovatelka dále zdůraznila, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo nejen nedoručením rozsudku, nýbrž i tím, že jí byla upřena možnost jednat před soudem a vyjádřit se k projednávaným důkazům, což nemůže být pouhým doručením rozsudku zhojeno.

Z těchto důvodů stěžovatelka uzavřela, že žádá Ústavní soud, aby rozhodl tak, jak je uvedeno v petitu ústavní stížnosti.
III.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh nepřípustný.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jde o projev subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva.

Z vyjádření stěžovatelky ze dne 4. 3. 2010 se implicitně podává, že stěžovatelka zřejmě za jedinou možnou obranu svých zájmů považuje projednání podané ústavní stížnosti a nikoliv podání řádného opravného prostředku, a to ačkoliv se jí dodatečným (a správným) postupem nalézacího soudu k zahájení odvolacího řízení procesní možnost otevřela.

Ústavní soud nesdílí pochyby stěžovatelky o zákonnosti dodatečného doručení rozsudku nalézacím soudem. Ani ustanovení § 156 odst. 3 o. s. ř. ani skutečnost, že není právně zakotvena možnost zrušit doložku právní moci, nezbavují stěžovatelku možnosti podat odvolání po řádném doručení rozsudku.

Na nepřípustnosti ústavní stížnosti nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka oponovala nejen nedoručení rozsudku, nýbrž i tomu, že jí byla upřena možnost jednat před nalézacím soudem. V odvolacím řízení totiž stěžovatelka mohla brojit i proti těmto jí tvrzeným pochybením Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolání tak představovalo ve všech ohledech efektivní prostředek ochrany práva. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a se zněním ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak není důvodu, aby Ústavní soud suploval roli odvolacího soudu, který mohl stěžovatelčiným právům (i ústavně garantovaným) poskytnout ochranu, pakliže by se stěžovatelka na tento soud obrátila. Zda tak (vzdor názoru formulovanému v její replice k vyjádření nalézacího soudu) učinila či nikoli, není pro rozhodnutí Ústavního soudu významné. V prvém případě projedná její výtky soud druhé instance, v druhém případě si cestu k možnosti meritorního přezkumu rozhodnutí obecného soudu a postupu, který tomuto rozhodnutí předcházel, v průběhu řízení před Ústavním soudem sama uzavřela.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.