IV. ÚS 2117/09
IV.ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010

N 51/56 SbNU 553
K právu na přístup k soudu a zákazu odepření spravedlnosti ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 15. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ve věci ústavní stížnosti STEELMAT, spol. s r. o., se sídlem Těchobuzice 1, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009 č. j. 29 Cdo 4277/2007-146, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Agropol Group, a. s., se sídlem Opletalova 4113 76 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5 2009 č. j. 29 Cdo 4277/2007-146 se ruší, neboť jím a postupem předcházejícím jeho vydání, při nerespektování čl. 89 odst. 2 Ústavy, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Nejvyššímu soudu se ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 760 Kč do 30 dnů od doručení tohoto nálezu, a to k rukám JUDr. M. K.
Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Tvrzenou protiústavnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatelka v rámci dovolání namítala, že soudní řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však v rozporu s právem na spravedlivý proces při rozhodování o přípustnosti dovolání k těmto námitkám nepřihlédl.

3. Stěžovatelka dále Ústavní soud požádala, aby v případě jejího úspěchu uložil Nejvyššímu soudu povinnost nahradit jí náklady řízení, které musela vynaložit v důsledku jeho protiústavního postupu.

II.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka nepovažovala za nutné na toto vyjádření reagovat, neboť v něm nenalezla žádné nové relevantní argumenty.

5. Vedlejší účastník se k ústavní stížnost vyjádřil podáním ze dne 3. 2. 2010. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako opožděná, neboť šedesátým dnem lhůty k jejímu podání byl den 9. 8. 2009, přičemž stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až 11. 8. 2009. Dále pak vedlejší účastník uvedl, že k neoprávněnému zásahu do práv stěžovatelky v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo. Odmítnutí dovolání bylo zcela v souladu s tím, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jeho přípustnost je výjimkou, a nikoliv pravidlem. V této věci stěžovatelka namítala pouze skutečnosti významné pro její případ (např. procesní pochybení vrchního soudu), jež neměly žádný judikatorní přesah.

6. Stěžovatelka ve své replice ze dne 18. 2. 2010 uvedla, že ústavní stížnost byla podána včas, neboť poslední den lhůty připadal na neděli, a proto k zachování lhůty postačovalo podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě následující pracovní den. Poté stěžovatelka v podstatě zopakovala svou argumentaci, podle níž došlo odmítnutím dovolání k porušení práva na spravedlivý proces. Zdůraznila přitom, že napadá pouze procesní postup Nejvyššího soudu. Nad rámec vyjádření pak stěžovatelka podrobněji popsala skutkový stav, který předcházel soudnímu sporu mezi ní a vedlejším účastníkem.

III.

7. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Cm 155/2002 Ústavní soud zjistil, že tento soud uložil stěžovatelce jako žalované výrokem I. rozsudku ze dne 29. 6. 2005 č. j. 48 Cm 155/2002-68 povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení žalobci) částku 10 600 000 Kč s příslušenstvím.

8. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, avšak Vrchní soud v Praze jej rozsudkem ze dne 23. 4. 2007 č. j. 3 Cmo 303/2006-114 - pokud se týče zmiňovaného výroku - potvrdil.

9. V průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka zejména namítala, že vedlejší účastník nesplnil své smluvní povinnosti, čímž jí znemožnil plnění povinností jejích. K této otázce rovněž navrhovala důkazy a postavila na ní též své odvolání.

10. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo závažnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zejména namítala porušení dvojinstančnosti řízení - nedostatečné vypořádání námitek odvolacím soudem), a v tom, že napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení věci.

11. Nejvyšší soud převážnou část stěžovatelčiných námitek vyhodnotil jako námitky podle § 241a odst. 2 písm. a) a dovolání v této části odmítl s poukazem na vlastní judikaturu (usnesení ze dne 29. června 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, 2004, č. 132), podle níž skutečnost, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, "lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.". Proto Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání odmítl přihlédnout k tvrzeným vadám odvolacího řízení a k námitkám týkajícím se nedostatků skutkových zjištění. Přípustnost dovolání pak neshledal ani na základě stěžovatelčiných hmotněprávních námitek

IV.

12. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a ani Ústavní soud od něj další objasnění věci neočekával, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
V.

13. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas. Námitky vedlejšího účastníka stran opožděnosti jejího podání je Ústavní soud nucen odmítnout. Šedesátý den lhůty k podání ústavní stížnosti sice vskutku připadal na 9. 8. 2009, avšak lhůta skončila až v pondělí 10. 8. 2009, neboť 9. 8. 2009 byla neděle. Jelikož je lhůta k podání ústavní stížnosti lhůtou procesní, postačilo k jejímu zachování, že stěžovatelka dne 10. 8. 2009 podala ústavní stížnost k poštovní přepravě. Skutečnost, že návrh byl Ústavnímu soudu doručen až v úterý 11. 8. 2009, tak na jeho včasnosti nic nemění.

14. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. V projednávané věci dovolací soud podřadil dovolací námitky stěžovatelky směřující vůči nesprávnému procesnímu postupu soudů obou stupňů pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a poté vyloučil, že by k nim mohlo být při posouzení přípustnosti dovolání konstruovaného z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlíženo. Dovolací soud vyložil, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze pro řešení právních otázek, a proto kromě vymezení této právní otázky musí být dovolání odůvodněno pouze okolnostmi naplňujícími dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

16. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti mnohokrát zabýval, a to např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) a sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301). V těchto nálezech - z nichž dále čerpá i v odůvodnění tohoto rozhodnutí - dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Z takového výkladu totiž vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

17. V těchto nálezech, jakož i jiných svých rozhodnutích, Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno a pokud existuje, jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zároveň však opakovaně konstatoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581) rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. rozhodnutí ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, § 33 in fine, dostupný v elektronické podobě na http://www.echr.coe.int/).

18. Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku tedy nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Proto i podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení.

19. Nejvyšší soud - vázán nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/05 - ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/05 (dostupné na www.nsoud.cz) vyložil pojem "právní posouzení" podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Podobně judikoval Nejvyšší soud již dříve - např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze dne 26. 5. 2005 (dostupné na www.nsoud.cz).

20. Od závěrů shora uvedených (a plynoucích z citovaných rozhodnutí jak soudu Ústavního, tak i Nejvyššího) neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto po zjištění, že Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání na základě výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z důvodu nepřípustného zúžení přístupu jednotlivce k soudu, dospěl k závěru, že je dán důvod k jeho zásahu. Ústavní soud, jehož funkcí je ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivce, opakuje, že plně respektuje pravomoc Nejvyššího soudu zvolit odpovídající výklad příslušných ustanovení o. s. ř., ovšem pouze tak, aby tento výklad respektoval ochranu základních práv jednotlivce. V projednávané věci Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky a porušil její základní právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

21. V řízení o dovolání stěžovatelky tak bude nezbytné, aby Nejvyšší soud vyšel z předloženého výkladu obsahu pojmu právní posouzení a pod jeho zorným úhlem posoudil námitky týkající se kritiky procesního postupu odvolacího soudu. Ústavní soud respektuje, že podle výkladových pravidel dovolacího soudu je právní posouzení věci nesprávné tehdy, pokud odvolací soud v řízení aplikoval právní normu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pro projednávaný případ však s ohledem na shora uvedené platí, že jde o právní normu nejen práva hmotného, ale i práva procesního.

22. Stručně řečeno, v dané věci Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji předcházející judikaturu ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje; poukaz na starší a překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu pochopitelně důvod k judikatornímu odklonu nezakládá. Tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Kromě toho odmítnutím dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost odepřel Nejvyšší soud stěžovatelce spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedeným Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá, jak Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodne. V dalším řízení však bude nucen k uplatněným důvodům při hodnocení přípustnosti z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout.

23. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že podle § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., (tj. ve znění účinném od 1. 7. 2009) se při hodnocení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb. se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

24. Vzhledem k vyloženým důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

VI.

25. Ústavní soud vyhověl i stěžovatelčinu návrhu, jímž se domáhala náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (tj. nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem). Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech a podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická. Lze ji uložit pouze v odůvodněných případech, např. jako určitou sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195)].

26. Ústavní soud má podmínky stanovené v § 62 odst. 4 citovaného zákona v tomto případě za splněné. V projednávané věci totiž nešlo o "prostý" názorový rozpor mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem; Nejvyšší soud nerespektoval vykonatelné nálezy Ústavního soudu, jež jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány a osoby a jejichž existence mu z úřední činnosti musela být známa, ani judikaturu svou. Tímto svévolným postupem donutil stěžovatelku - chtěla-li se domoci svých práv - zcela zbytečně vynaložit náklady spojené s řízením před Ústavním soudem.

27. Při stanovování výše náhrady nákladů řízení Ústavní soud vyšel z ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Právní zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem DPH. Ústavní soud tak stěžovatelce přiznal náhradu nákladů v rozsahu 2 úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení a sepsání ústavní stížnosti) po 2 100 Kč bez DPH, celkem tedy 5 040 Kč včetně DPH a dvakrát náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) po 300 Kč bez DPH, celkem tedy 720 Kč včetně DPH.

28. Celková částka náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem tedy činí 5 760 Kč. K jejímu zaplacení určil Ústavní soud přiměřenou lhůtu 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.