IV. ÚS 2116/09
IV.ÚS 2116/09 ze dne 16. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem, se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 18, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 35 Co 66/2006-218 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 17 C 73/2003-184, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 11. srpna 2009 doručena ústavní stížnost stěžovatele Ing. I. R., jejímž obsahem je návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 35 Co 66/2006-218 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 17 C 73/2003-184.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není).

Stěžovatel proti napadaným rozhodnutím podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl částečně pro nepřípustnost (částka 20 000,- Kč s příslušenstvím představující skutečnou škodu na vozidle a částka 1 800 Kč s příslušenstvím představující nárok na náhradu nákladů vynaložených na zaplacení znaleckého posudku), tj. počátek běhu lhůty je nutno počítat od druhoinstančního pravomocného rozhodnutí ve věci a ústavní stížnost je v této části podána opožděně, a proto je třeba v této části ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.

V části, ve které Nejvyšší soud rozhodoval o náhradě škody na vozidle stěžovatele ve výši 25 000,- Kč s příslušenstvím a zbylého příslušenství z částky 25 458,- Kč a z částek mimosoudně vyplacených Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti ČR, bylo dovolání přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. Nejvyšší soud rozhodoval v meritu věci - dovolání zamítl, neboť bylo nedůvodné, tzn. v této části rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 35 Co 66/2006-218 nelze napadnout ústavní stížností, aniž by stěžovatel napadl i poslední rozhodnutí ve věci, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 422/2007-243, to však stěžovatel nečiní.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, pak by rozsudek Nejvyššího soudu zůstal nedotčen, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 2, usnesení ze dne 30. 7. 2001 sp. zn. IV. ÚS 333/01, publ. tamtéž, sv. 23, usn. č. 28, a usnesení ze dne 28. 10. 1998 sp. zn. I. ÚS 349/98, v cit. sbírce nepubl., usnesení ze dne 19. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 409/04, v cit. sbírce nepubl.). S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Vzhledem k výše uvedenému, je třeba ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

V části, ve které Nejvyšší soud rozhodoval ohledně částky 71 190,- Kč s příslušenstvím (nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě) a příslušenství v rozsahu, v jakém je potvrdil odvolací soud, bylo dovolání odmítnuto a jeho přípustnost byla posuzována dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jde o tzv. nenárokové dovolání). V této části je třeba považovat ústavní stížnost jako podanou včas.
Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv (právo na soudní ochranu), neboť tím, že obecné soudy nevyhověly jeho žalobě na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě, rozhodly v rozporu s tuzemskými právními předpisy a nerespektovaly rovnost účastníků. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě a takový postup je odepření spravedlnosti, což samo o sobě pokládá za protiústavní (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny).

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se po změně a částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení peněžní částky v celkové výši 143 448,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (sestávající z ušlého zisku ve výši 25 458,- Kč, poškození automobilu ve výši 45 000,- Kč, nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku ve výši 1 800,- Kč, škody vzniklé za 50 víkendových dnů ve vazbě ve výši 71 190,- Kč a z ušlých úroků vyjádřených též jako zvýšení hodnoty peněz uložených u komerčních bank a vztahujících se k nárokům uspokojeným žalobou v rámci mimosoudního vyrovnání), která mu měla vzniknout v důsledku vzetí do vazby pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Obvodní soud pro Prahu 2 uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR povinnost zaplatit stěžovateli 72 258,- Kč spolu s úroky z prodlení a zamítl žalobu ohledně dále požadovaných úroků z prodlení a ohledně částky 71 190,- Kč s úrokem z prodlení. V rámci předběžného projednávání nároku stát již poskytl stěžovateli náhradu ušlé mzdy za dobu výkonu vazby, nákladů obhajoby a náhradu za zkrácení dovolené. Soudem ustanovený znalec vyčíslil škodu na osobním automobilu Renault Scénic vzniklou za dobu výkonu vazby stěžovatele v důsledku jeho neužívání (nejezdila s ním ani jeho manželka) na 45 000,- Kč. Stěžovatel nemohl využít výhodné nabídky na prodej akcií Pražské teplárenské, a. s., učiněné v době jeho pobytu ve vazbě, později je proto prodal za nižší cenu, než byla cena obsažená ve výhodné nabídce. Soud dospěl k názoru, že v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě vznikla žalobci škoda sestávající z ušlého zisku, poškození automobilu, nákladů na zpracování znaleckého posudku a ušlých úroků z prodlení z nároků již uspokojených vedlejším účastníkem v rámci mimosoudního vyrovnání. K neopodstatněnosti nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě uvedl, že právní řád České republiky neobsahuje žádné ustanovení, které by takovou náhradu škody či odškodnění umožňovalo přiznat, přičemž podle názoru soudu není obecně vyloučeno takové odškodnění i za neexistence konkrétního zákonného ustanovení přiznat, avšak se stěžovatelovým odůvodněním a způsobem výpočtu této částky náhrady škody se soud neztotožňuje (především proto, že bylo prokázáno, že stěžovatelův zaměstnavatel mu práci o víkendu nenařídil a stěžovateli tak žádný nárok nevznikl) a z tohoto důvodu od něj nelze ani odvinout požadované plnění.

K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze potvrdil rozsudek prvního soudu ve vyhovující části výroku prvostupňového soudu ohledně částky 25 458,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení (příslušenství k částkám mimosoudně vyplacených vedlejším účastníkem) a ohledně zamítavé části výroku o věci samé 71 190,- Kč s úrokem z prodlení (nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů). Ve svém odůvodnění uvedl, že zvláštní odškodnění za víkendové dny strávené ve vazbě nemá v hmotném právu opory. Pokud stěžovatel cítí, že výkonem vazby v těchto dnech utrpěl morální újmu, má dle druhoinstančního soudu uplatnit takový nárok, avšak na základě jiných skutkových tvrzení a pomocí jiného prostředku právní ochrany. Městský soud v Praze změnil prvostupňové rozhodnutí ve vyhovujícím výroku ohledně zbylé částky 46 800,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, a zrušil jej v zamítavé části ohledně "nároku na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých částek, převyšujících úroky z prodlení tímto výrokem přiznané". Městský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody vzniklé nepoužíváním osobního automobilu po dobu výkonu vazby není opodstatněný, jelikož vozidlo náleželo do společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a manželka žalobce tak byla ve smyslu § 415 obč. zákoníku povinna se o vozidlo postarat, žalobce nadto neprokázal, že by náklady na opětovné uvedení do provozu skutečně vynaložil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však dovolací soud v části týkající se částky 25 000,- Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řešení otázky nároku na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě nelze připisovat zásadní právní význam. Takto pojatý nárok nemá oporu ve hmotném právu, neboť jej žádný právní předpis nezakotvuje. Sám stěžovatel dle názoru Nejvyššího soudu tvrdí, že výši tohoto nároku odvozuje od právních předpisů, jimiž se stanoví náhrady mzdy, protože jiná norma, podle které by mohl analogicky vyčíslit svůj nárok, neexistuje.

Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), upřely jeho právu ochranu, upřely mu rovné postavení v řízení, neprojednaly věc bez zbytečných průtahů a jejich postup chápe jako odepření spravedlnosti. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyla obecnými soudy přiznaná náhrada škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě s odůvodněním, že v náhradě mzdy za dobu vazby, kterou již vedlejší účastnice uhradila, byla zahrnuta i mzda, které by dosahoval při případných pracích o sobotách a nedělích, přičemž pro zvláštní odškodnění za víkendové dny strávené ve vazbě není opora v hmotném právu. Stěžovatel má za to, že nepřiznání škody je jednostranně diskriminační vztah státu vůči poškozeným a tedy i jeho osobě.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení a Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Obvodní soud pro Prahu 2 zaslal Ústavnímu soudu spis a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze uvedl, že věc byla projednána bez průtahů (došla dne 9. 2. 2006 a byla rozhodnuta dne 11. 4. 2006). Odvolací soud projednal věc ve veřejném zasedání, k němuž byl stěžovatel řádně předvolán a mohl uplatnit všechna práva účastníka řízení. V ostatním odkázal odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i na závěry Nejvyššího soudu. Odvolací soud dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ačkoli se stěžovatel nedomáhá zrušení rozhodnutí Nejvyšší soudu vzhledem k tomu, že napadaná rozhodnutí byla rovněž napadena dovoláním vyžádal si Ústavní soud rovněž vyjádření Nejvyššího soudu, který má za to, že stěžovatel reprodukuje ve své stížnosti tvrzení a právní názory, které již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, a se kterými se Nejvyšší soud v mezích dovolacího přezkumu v napadaném rozhodnutí vypořádal, proto na svoji argumentaci odkazuje a považuje ji i nadále za správnou a nemá čeho by k ní více doplnil.

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR se k projednávané stížnosti ve lhůtě nevyjádřila, ačkoli bylo řádně vyzvána, aby tak učinila a řízení se tak neúčastnila.

Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel na podaná vyjádření účastníků uvedl, že trvá na své ústavní stížnosti a tvrzení účastníků považuje za účelová a nesprávná. Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Nemůže být porušením základního lidského práva samotná skutečnost, že stěžovatel nebyl úspěšný ve své žalobě na náhradu škody za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě s odůvodněním, že v náhradě mzdy za dobu vazby, kterou již vedlejší účastnice uhradila, byla zahrnuta i mzda, které by dosahoval při případných pracích o sobotách a nedělích, přičemž pro zvláštní odškodnění za víkendové dny strávené ve vazbě není opora v hmotném právu. Stěžovatel byl poučen, že dle názoru prvoinstančního soudu není obecně vyloučeno takové odškodnění i za neexistence konkrétního zákonného ustanovení přiznat, avšak stěžovatelovo odůvodnění a způsob výpočtu této částky náhrady škody soud neakceptoval. Především proto, že bylo prokázáno, že stěžovatelův zaměstnavatel mu práci o víkendu nenařídil a stěžovateli tak žádný nárok nevznikl, a z tohoto důvodu od něj nelze ani odvinout požadované plnění. Druhoinstanční soud nad to stěžovatele upozornil, že pokud stěžovatel cítí, že výkonem vazby v 50 víkendových dnech utrpěl morální újmu, má uplatnit takový nárok, avšak na základě jiných skutkových tvrzení a pomocí jiného prostředku právní ochrany.

Ústavní soud rovněž na základě spisu konstatuje, že věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části ohledně částky 71 190,- Kč s příslušenstvím (nároku na odškodnění za 50 víkendových dnů strávených ve vazbě) a příslušenství v rozsahu, v jakém je potvrdil odvolací soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

V části týkající se náhrady škody na vozidle stěžovatele ve výši 25 000,- Kč a zbylého příslušenství z částky 25 458,- Kč a z částek mimosoudně vyplacených Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti ČR Ústavní soud odmítl návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

V části týkající se částky 20 000,- Kč s příslušenstvím přestavující skutečnou škodu na vozidle a částky 1 800 Kč s příslušenstvím představující nárok na náhradu nákladů vynaložených na zaplacení znaleckého posudku Ústavní soud návrh odmítl jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2010

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.