IV. ÚS 2114/12
IV.ÚS 2114/12 ze dne 13. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012 č. j. 11 Tdo 1455/2011-31, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 3 To 283/2011-813 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. ledna 2011 č. j. 1 T 5/2007-779, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. června 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. ledna 2011 č. j. 1 T 5/2007-779 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") ze dne 27. července 2011 č. j. 3 To 283/2011-813 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, kterého se měla dopustit ve stručnosti tím, že v době od 14. června 1998 do 3. března 2006 jako ošetřující lékařka zanedbala léčbu a podcenila zdravotní stav své pacientky, a to zejména tím, že při vědomosti o jejím onemocnění štítné žlázy nesledovala toto onemocnění laboratorními testy a standardními klinickými zkouškami a nepodávala na něj účinná léčiva a léčebnými úkony nereagovala na její zhoršený stav, jenž byl důvodem její hospitalizace, během které dne 11. června 2006 zemřela. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozsudkem byla stěžovatelce rovněž uložena povinnost nahradit ve stanovené výši škodu zdravotní pojišťovně. Dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 14. března 2012 č. j. 11 Tdo 1455/2011-31 odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

3. Stěžovatelka má za to, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly její obhajobou a přednesenými námitkami. Závěr o vině stěžovatelky je založen na tom, že v rámci péče o poškozenou nepostupovala způsobem, který odpovídá metodám tzv. alopatické léčby. Podle jejího názoru však vychází z nesprávného předpokladu, že žádná jiná léčebná metoda není s to adekvátním způsobem metodu alopatickou nahradit, nebo se jí alespoň přiblížit. Odborná stanoviska, z nichž vycházely obecné soudy, naprosto nereflektovala specifika homeopatické léčby a stěžovatelce vytýkala pochybení, která jsou v rámci této léčby zcela irelevantní. Jednalo se pouze o hodnocení znalců, již nikdy nestudovali detoxikační medicínu nebo homeopatii. Přístup soudů lze proto označit jako předpojatý k povaze jednotlivých léčebných postupů, které v rámci celého trestního řízení stály proti sobě. Stěžovatelka zdůrazňuje, že po dobu přibližně 8 let, během které měla vliv na léčbu poškozené, byl její zdravotní stav dobrý a počal se zhoršovat až poté, kdy poškozená přestala užívat léky, které jí byly předepisovány. Jí prováděná léčba nebyla v příčinné souvislosti se smrtí poškozené, což potvrzují také hospitalizační zprávy. Naopak k řadě pochybení, s nimiž se obecné soudy vypořádaly zcela nesprávně, došlo při léčbě poškozené po dobu její hospitalizace, jež spolu s neléčením její základní nemoci boreliózy byly hlavní příčinou její smrti. Tato pochybení jsou v ústavní stížnosti podrobně specifikována. Z těchto důvodů stěžovatelka shrnuje, že obecné soudy v její věci postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, v důsledku čehož se měly dopustit porušení jejích výše uvedených základních práv.
II. Vlastní posouzení

4. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelkou uplatněných námitek, přičemž poté, co se seznámil s obsahem spisu vedeného před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 5/2007, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Předně je třeba podotknout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou především záležitostí obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat. Výjimku představují pouze případy, kdy by v důsledku postupu nebo rozhodnutí obecných soudů mohlo dojít k porušení základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy by tak přicházelo v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozena skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

6. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním obecných soudů a na jejich základě učiněnému závěru o vině stěžovatelky. Jak vyplývá z obsahu příslušného spisu, tyto námitky byly uplatněny již v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Z jeho odůvodnění je patrné, jaké jednání se stěžovatelce klade za vinu, tedy v čem spočívalo porušení její právní povinnosti, přičemž tento závěr má oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti lze poukázat na závěr Nejvyššího soudu, byť učiněný nad rámec dovolacího řízení, podle něhož stěžovatelce nebylo "vytýkáno to, že léčila poškozenou homeopatickými léky, ale že jako lékařka nevyužila i jiných léčebných možností, které byly dostupné, resp. neučinila jiná opatření." Toto opomenutí přitom mělo spočívat v tom, že "nesledovala onemocnění poškozené laboratorními testy a standardními klinickými zkouškami a na toto onemocnění nepodávala účinná léčiva a léčebnými úkony nereagovala na stav poškozené." Ústavní soud se domnívá, že ani skutková zjištění obecných soudů ani jejich navazující právní závěry nevykazují znaky svévole nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti a z ústavněprávního hlediska jim ani jinak nelze nic vytknout. Ve zbytku postačí odkázat na obsah napadených rozhodnutí, a to zejména usnesení odvolacího soudu.

7. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2013

Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.