IV. ÚS 2109/13
IV.ÚS 2109/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti D. N., zastoupené JUDr. Dagmar Vorlíčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 36, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013 č. j. 21 Co 55/2013-1231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 č. j. 84 P 7/2011-1147, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 12 000 Kč za neuskutečněné styky nezletilé dcery s otcem tak, že se ukládá pokuta ve výši 10 000 Kč.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že na základě předběžného opatření (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2012 č. j. 84 P 7/2011-1078 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2012 č. j. 21 Co 371/2012-1095) byla matce (stěžovatelka) uložena povinnost umožnit otci styk s nezletilou dcerou každé úterý v době od 16 do 17 hodin v prostorách krizového centra pro děti a dospívající, přičemž matka měla povinnost nezletilou ke styku řádně připravit a včas otci předat v uvedeném zařízení. Civilní soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že k neuskutečněným stykům nezletilé s otcem ve dnech 21. 8. 2012, 28. 8. 2012, 2. 10. 2012, 9. 10. 2012 a 16. 10. 2012 došlo zaviněním matky, které proto podle § 273 odst. 1 o. s. ř. uložily pokutu a opětovně ji upozornily na povinnosti vyplývající ze soudního rozhodnutí o úpravě styku.

Stěžovatelka namítá, že se snažila v rámci respektování soudem uložené povinnosti překonat potíže nezletilé se setkáváním s otcem, avšak dcera se s otcem stýkat nechce, což uvedla i před orgánem sociálně právní ochrany dětí. Městský soud přesto nevyhověl návrhu na výslech nezletilé. Klinický psycholog, ke kterému z důvodu přetrvávajících somatických obtíží a celkového psychického stavu nezletilé začala s dcerou docházet, nucení dcery ke styku s otcem nedoporučil. Postupem soudů, které nutí matku nezletilé ukládáním pokut ke stykům nezletilé s otcem, tak dochází k absurdní situaci, kdy má být nezletilá nucena stýkat se s otcem, ačkoliv jednáním otce a jeho partnerky byla ohrožena její svoboda a lidská důstojnost, a to aniž by příslušné soudy respektovaly její práva zaručená čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 124, § 100 odst. 4 věty druhé o. s. ř.

Podle stěžovatelky závěry obecných soudů neodpovídají důkaznímu materiálu. Soudní usnesení konstruují zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, jsou nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obsaženými v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem řízení předcházejícímu napadenému usnesení nebyla úprava styku nezletilé s otcem, ale zjištění, zda matka respektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, kterým již byl styk nezletilé s otcem stanoven a zda jsou dány podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce pro neplnění rozhodnutí o úpravě styku.

Ústavní soud ověřil, že civilní soudy rozhodly na základě exekučního titulu vykonatelného po stránce materiální i formální. Dostatečně se zabývaly zjištěním, zda k neuskutečnění styku došlo z objektivních důvodů či z důvodů na straně matky. Své závěry podložené obsahem opatrovnického spisu dostatečně a srozumitelně zdůvodnily. Námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že je nezbytné přistoupit k uložení pokuty.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Uvedené platí i pro projednávanou věc a Ústavní soud tedy není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda stěžovatelka plní povinnosti vyplývající z pravomocného rozhodnutí o úpravě styku nezletilé s otcem. Vzhledem k předmětu řízení předcházejícímu ústavní stížností napadeným rozhodnutím ani není oprávněn přehodnocovat předchozí závěry soudů o úpravě styku nezletilé a zabývat se námitkami stěžovatelky vztahujícími se k této části sporu.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud si je vědom závažnosti věci a zdůrazňuje, že odmítnutím ústavní stížnosti týkající se uložení pokuty stěžovatelce nijak nepředjímá závěry, které civilní soudy zaujmou při dalším projednávání úpravy styku nezletilé s otcem ve vazbě na závěry znaleckého posudku a s přihlédnutím ke stanovisku nezletilé. Obdobně jako krajský soud však poukazuje na to, že přes rodiči proklamovaný zájem dítěte je zdravý vývoj nezletilé ohrožován především jejich dlouhodobým sporem, který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Je tedy především na rodičích, aby v zájmu svého dítěte věc vyřešili dohodou prospívající především jejich dceři, byť by oba rodiče tuto dohodu zpočátku mohli subjektivně vnímat jako pro ně nevyhovující.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných práv. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.