IV. ÚS 2104/13
IV.ÚS 2104/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené JUDr. Martinou Zajícovou, LL.M., advokátkou se sídlem Moskevská 1440/24a, 736 01 Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 149/2013-14 a usnesení Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 26. 11. 2012 č. j. 128 E 602/2012-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti (a v jejím doplnění) navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově usnesením ze dne 26. 11. 2012 č. j. 128 E 602/2012-6 nařídil stěžovatelce podle vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2012 č. j. A 2487 k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné České republiky-Krajského soudu v Ostravě (dále jen "oprávněná") ve výši 2 000 Kč výkon rozhodnutí srážkami z příjmu povinné (stěžovatelky) od plátce důchodu České správy sociálního zabezpečení (výrok č. I.), dále mimo jiné rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok č. II.), stěžovatelka je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Karviné poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 500 Kč, který je přednostní pohledávkou (výrok č. III.).

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 149/2013-14 usnesení okresního soudu v odstavci III. výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a "jinak" odvolání stěžovatelky odmítl (výrok č. I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok č. II.). Krajský soud v odůvodnění uvedl, že odvolání stěžovatelky v části směřující do nařízení výkonu rozhodnutí nelze věcně projednat. Stěžovatelka totiž v odvolání nezpochybnila žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení výkonu rozhodnutí, když ve smyslu § 254 odst. 5 o. s. ř. v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí lze namítat jen ty skutečnosti, jež jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí rozhodné, k ostatním odvolací soud nepřihlédne a takové odvolání odmítne. V případě návrhu na výkon rozhodnutí ve výši 500 Kč stěžovatelka v odvolání uvedla osobní poměry, ze kterých "se naznačuje, že by případně mohly být splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků"; odvolací soud, který z obsahu spisu nemohl jednoznačně seznat ne-/splnění těchto předpokladů, proto napadený výrok zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na základě ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo vůči ní zahájeno vykonávací řízení, ačkoli vykonávací titul neexistuje. V této souvislosti tvrdí, že předmětné usnesení okresního osudu o nařízení výkonu rozhodnutí bylo vydáno na základě nepravomocného a nevykonatelného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2012 č. j. A 2487, které jí prý nebylo řádně doručeno. Stěžovatelka současně uvedla, že jí (až) do zahájení vykonávacího řízení nebylo známo, že je proti ní vedeno řízení o změnách v obchodním rejstříku, jehož výsledkem je citované usnesení krajského soudu; následně podrobněji předestřela důvody, které podle jejího názoru měly vést k tomu, že jí nebylo doručováno na příslušnou doručovací adresu, což v konečném důsledku vedlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí civilních soudů dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, nedošlo. Konstatuje, že okresní soud uvedl příslušné důvody vedoucí jej k rozhodnutí o předmětu řízení a stěžovatelku řádně poučil. Krajský soud se následně s námitkami stěžovatelky vypořádal přesvědčivě, poukázal na skutečnosti, které lze namítat v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (§ 254 odst. 5 o. s. ř.); v této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka v odvolání nezpochybnila žádnou z těchto skutečností a zdůraznil, že věcnou správnost exekučního titulu není exekuční soud oprávněn přezkoumávat. Odvolací soud také řádně uvedl a vysvětlil důvody, jež jej vedly ke zrušení výrokové části III. prvostupňového rozhodnutí.

S ohledem na námitku uplatňovanou v odvolání (když stěžovatelka uvedla, že příčinou souzené věci byla chyba či neochota úředníků, resp. úřednice, která opomněla opravit adresu bydliště) Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na vyčerpávající odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Následně pak Ústavní soud - s ohledem na stěžovatelčinu argumentaci uvedenou až v ústavní stížnosti, jež je založena na deficitu řádného doručování a týká se především vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2012 č. j. A 2487 - zdůrazňuje, že by za této situace k této argumentaci ani přihlédnout nemohl, neboť se jedná o námitku novou, dříve neuplatněnou. Se stěžovatelčinou námitkou se tedy krajský soud vypořádat nemohl. Ústavní soud proto k této námitce - s ohledem na v jeho judikatuře dostatečně jasně a vícenásobně popsanou zásadu subsidiarity - ani přihlédnout nemohl.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatelky nutně musí jevit jako spektakulární a lichá. Stěžovatelka posouzení věci v nalézacím i v exekučním řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje. Ústavní soud současně musí (a to navíc) stěžovatelce připomenout, že to byla právě ona, kdo nepodal návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ve lhůtě uložené zákonem, s rejstříkovým soudem dlouhodobě nespolupracovala a ten musel zahájit řízení o zápis (doplnění) povinných údajů, jež jí doručil na adresu místa podnikání v souladu s § 49 odst. 4 o. s. ř. (a sdělení o tom vyvěsil na úřední desce soudu).

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Ústavní soud zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 26. 11. 2012 č. j. 128 E 602/2012-6 ve výrocích I. a II. a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 149/2013-14 ve výroku I. věta druhá a ve výroku II. k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Ústavní soud musí kromě uvedeného navíc připomenout také svou dostatečně známou judikaturu v oblasti tzv. bagatelních věcí, které ústavní stížnost týkající se pohledávky ve výši 2 000 Kč nepochybně svědčí. Ústavní soud vícekrát zdůraznil, že by odporovalo smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před ním a odkázal i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Je namístě dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu; tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by zásah Ústavního soudu odůvodňovaly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v části týkající se usnesením Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 26. 11. 2012 č. j. 128 E 602/2012-6 ve výrocích I. a II. a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 149/2013-14 ve výroku I. věta druhá a ve výroku II., mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud konečně musel ve vztahu k napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 26. 11. 2012 č. j. 128 E 602/2012-6 ve výroku III. a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 149/2013-14 ve výroku I. věta první posoudit, zda návrh splňuje formální předpoklady jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti, když podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V souzené věci, v níž odvolací soud její část v rozsahu popsaném v jeho výroku I. věta první zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, musí zdůraznit, že stěžovatelka v této části ústavní stížnosti ani nevyčkala dalšího řízení před obecnými soudy.

Za tohoto stavu - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v části, která se týká usnesení Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 26. 11. 2012 č. j. 128 E 602/2012-6 ve výroku III. a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 149/2013-14 ve výroku I. věta první, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.