IV. ÚS 2100/13
IV.ÚS 2100/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Ilji Hrona, CSc. a Ing. Zuzany Hronové, zastoupených Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem Štěpánská 49, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Cdo 1359/2012-197, rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 3. 11. 2011 č. j. 60 Co 307/2011-168 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 4. 2011 č. j. 6 C 448/2009-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 4. 2011 č. j. 6 C 448/2009-117 žalobu stěžovatelů o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dovodil, že nebyly prokázány (a stěžovateli ani tvrzeny) důvody neplatnosti dražby podle ustanovení § 48 odst. 3 a 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 26/2000 Sb.").

Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 60 Co 307/2011-168 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanými 1) a 2), změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovateli a žalovaným 3) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že stěžovatelé uvedli v žalobě důvod neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby (dále jen "dražba"), který je podřaditelný pod § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. a který spočívá v neexistenci pohledávky, k jejímuž uspokojení měla být dražba provedena. Krajský soud poté, co zjistil, že o existenci pohledávky původního věřitele (ALLEGRO spol. s r. o.) vůči stěžovatelům bylo pravomocně rozhodnuto v rámci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2006 č. j. 36 E 23/2005-9 a co shledal, že tato pohledávka byla smlouvou ze dne 30. 10. 2007 platně postoupena druhému žalovanému (WIROTRADE, s. r. o.), dospěl k závěru, že tento žalovaný byl oprávněn navrhnout provedení dražby a že byly splněny podmínky pro její provedení uvedené v ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2013 č. j. 21 Cdo 1359/2012-197 dovolání stěžovatelů odmítl, neboť dovolání má takové vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. V odůvodnění zdůraznil, že z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelům (jejich zástupci) doručen dne 15. 12. 2011 a že stěžovatelé podali prostřednictvím svého zástupce, který je advokátem, proti rozsudku odvolacího soudu dne 13. 2. 2012 (tj. v dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolání; v něm však neuvedli, v čem spatřují nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Protože lhůta dvou měsíců určená k podání dovolání a počítaná od doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu stěžovatelům (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, marně uplynula dne 15. 2. 2012 (k doplnění dovolání o uvedení dovolacích důvodů podáním žalobců ze dne 28. 2. 2012, doručeným soudu prvního stupně dne 2. 3. 2012, nelze přihlížet), zabránili stěžovatelé dovolacímu soudu, který je vázán uplatněnými dovolacími důvody, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.

III.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti připomněli věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, konstatovali, že soudy zamítly jejich žalobu o neplatnost veřejné dražby "z příliš formalistických důvodů". Uvedli, že podstatou sporu jsou nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení (sjednané ve smlouvě o půjčce ve výši 292 % ročně; dále jen "úroky z prodlení") a nezákonnost dražby spatřují v neexistenci pohledávky, jež měla být uspokojena z jejího výtěžku. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na blíže nekonkretizovaný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, ve kterém dal soud stěžovatelům ve věci úroků z prodlení "za pravdu" a uznal, že společnost ALLEGRO, s. r. o. má povinnost vrátit částku 1 829 800 Kč. Uvedená společnost však stěžovatelům nic nevrátila a proběhla předmětná dražba další nemovitosti, která se však podle stěžovatelů neměla vůbec uskutečnit. Stěžovatelé v dalším popsali průběh řízení a uvedli, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2006 č. j. 36 E 23/2005-9 se neodvolali proto, že "ještě neznamená faktický zásah" do jejich práv. Stěžovatelé se dále dovolávali judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 523/07) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) týkající se maximy (extrémní nepřiměřenosti) úrokového příslušenství smluv o půjčce. Stěžovatelé konečně uvedli, že dovolací soud neměl jejich dovolání, které bylo podáno včas (když pozdější odůvodnění neznamená zánik práva na dovolací přezkum), zamítnout (Poznámka: dovolání bylo odmítnuto) z formálních důvodů. Současně však namítají, že nebylo postupováno podle zákona, tj. podle § 241b odst. 1 o. s. ř., který odkazuje na § 208 odst. 1 o. s. ř., kdy měl o dovolání rozhodnout již soud I. stupně a nikoliv až Nejvyšší soud.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy postupovaly souladně se zjištěným stavem, z něj činily adekvátní závěry, jež korespondují s dotčenou judikaturou. Jejich závěry nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť především krajský soud (poté co opravil úsudek okresního soudu o tom, že stěžovatelé neuvedli žádný důvod pro vyslovení neplatnosti dražby) jasně a zřetelně vysvětlil důvody pro věcné potvrzení rozhodnutí soudu prvostupňového, když se současně opřel o správná zjištění tohoto soudu. Ústavní soud za této situace nemůže akceptovat poukaz stěžovatelů na "příliš formalistické důvody", pro které oba soudy odmítly jeho žalobu, neboť tyto ve výše uvedeném kontextu postupovaly věcně a přehledně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Stěžovatelům nelze dát za pravdu v tom, že by "podstatou sporu" v souzené věci byly nepřiměřeně vysoké úroky z prodlení, i když o nich bylo ve stěžovatelem zmiňovaném avšak nekonkretizovaném rozsudku Okresního soudu ve Zlíně rozhodnuto (zřejmě) v jejich prospěch (tj. že společnost ALLEGRO, s. r. o. má vrátit částku 1 829 800 Kč stěžovatelům). Vzhledem k úvaze a postupu stěžovatelů ve věci úroků z prodlení (a obdobné platí také pro jejich úvahu o důvodech neodvolání se proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2006 č. j. 36 E 23/2005-9) musí Ústavní soud připomenout zásadu vigilantibus iura (scripta sunt) neboli právo(-a) patří bdělým. V řízení před Ústavním soudem, stejně jako před civilními soudy, nelze následně v souzené věci řešit kroky, jež měly být učiněny v jiných řízeních a dříve.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani myšlence stěžovatelů, že dovolací soud neměl jejich dovolání odmítnout z formálních důvodů; z § 241 odst. 3 o. s. ř. jasně plyne, že dovolání může být (ve smyslu musí být) doplněno o příslušné náležitosti (rozsah a důvody napadení/nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu) jen po dobu trvání lhůty k dovolání, marným uplynutím této lhůty se vady dovolání stávají neodstranitelnými a k opožděnému doplnění dovolání dovolací soud proto nesmí přihlédnout a dovolání bez dalšího odmítne (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 1060/2003).

Obdobné platí i pro další námitku stěžovatelů, jež se týká toho, že v řízení o dovolání nebylo postupováno podle zákona (tj. podle § 241b odst. 1 o. s. ř. a odkazovaného § 208 odst. 1 o. s. ř.), neboť o takovém deficitním dovolání měl rozhodnout soud prvního stupně. Ústavní soud musí ve vztahu k tomuto tvrzení stěžovatelů připomenout, že v případě, kdy nejsou příslušné náležitosti v dovolání uvedeny nebo do dovolání doplněny nebo je již doplnit nelze [a to také z důvodů jejich pozdního doplnění (jak tomu bylo v souzené věci)] předloží soud prvního stupně věc se zprávou o tom dovolacímu soudu k odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř.; v souzené věci se tak ostatně stalo, dovolací soud v této souvislosti v závěru odůvodnění na příslušná právě citovaná ustanovení o. s. ř. odkázal a Ústavní soud nemá v této věci nic dalšího, co by dodal.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatelů neshledal.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.