IV. ÚS 2091/13
IV.ÚS 2091/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Polevsko 183, proti obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 5. 10. 2007 č. j. ZT 1862/2006-8, rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 11. 2011 č. j. 5 T 177/2007-279, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 12. 9. 2012 č. j. 31 To 51/2012-299 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013 č. j. 4 Tdo 316/2013-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu se zkušební dobou v trvání 1 roku. Uvedeného skutku se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že na parcele specifikované v napadených rozhodnutích dne 2. 6. 2006 zastřelil jednou ranou z legálně držené kulovnice volně pobíhající jalovici v hodnotě 21 800,- Kč ke škodě společnosti Dolpek a. s. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání stěžovatele zcela absentuje popis subjektivní stránky trestného činu poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 trestního zákona. Tvrdí, že zákonný příkaz popisu subjektivní stránky trestného činu v úkonu, kterým se zahajuje trestní stíhání, nelze omezit na jediné sloveso, které není jednoznačné. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor právních závěrů soudu prvního stupně a soudu odvolacího o naplnění objektivní stránky trestného činu poškození cizí věci dle § 257 odst. 1 trestního zákona stěžovatelem ve vztahu k provedeným skutkovým zjištěním. Podle stěžovatele dále nebylo provedeným dokazováním prokázáno, jak došlo k úhynu zvířete a nelze tedy stanovit příčinnou souvislost mezi úhynem zvířete a výstřelem stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09. Uvedené nedostatky měly způsobit nepřesvědčivost napadených rozhodnutí, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů, jakož i obžaloby, která byla proti němu podána příslušným státním zastupitelstvím.

Je třeba uvést, že podání obžaloby je součástí přípravného řízení a nemůže tak jít o (konečné) "rozhodnutí" o vině a trestu obviněného, o tom rozhoduje trestní soud. Obecně platí, že samotné podání obžaloby orgánem státního zastupitelství je tedy pouhým mezitímním úkonem, "rozhodnutím" v neskončené věci a pokud by bylo napadnuto před Ústavním soudem před zahájením hlavního líčení, právě z důvodu "neukončenosti" by byl tento návrh na základě ustálené judikatury Ústavního soudu odmítnut.

V daném případě, kdy byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, se situace ve vztahu k obžalobě v podstatě nemění. Posouzení odůvodněnosti obžaloby je právě předmětem dalšího řízení před trestními soudy, které vede ke konečnému, meritornímu rozhodnutí. Je si třeba uvědomit, že trestní řízení Ústavní soud posuzuje jako celek. Proto Ústavní soud mohl posuzovat právě jen ústavnost postupu trestních soudů na základě obžaloby, nikoliv však již obžalobu samotnou, která ostatně sama ještě do ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces zasáhnout nemohla.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími trestních soudů o jeho vině.

Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které tento pak znovu předložil v ústavní stížnosti. K námitkám stěžovatele, uvedeným i v ústavní stížnosti, uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku vyplývá, že nelze pochybovat o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá rovněž, že stěžovatel naplnil objektivní stránku uvedeného trestného činu, neboť zastřelil jednou ranou z legálně držené kulovnice, specifikované v usnesení, volně pobíhající jalovici v hodnotě 21 800,- Kč ke škodě společnosti Dolpek, a. s. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, příslušný skutek byl bez jakýchkoli pochybností objasněn a nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci.

V dalších podrobnostech Ústavní soud odkazuje na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu a není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádá relevanci stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků kladených na obecné soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ho odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.