IV. ÚS 209/10
IV.ÚS 209/10 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupené Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, Baarova 1594/16, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2009, č.j. 48 T 3/2009-1526, a Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 3 To 54/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo podle kterého je osobní svoboda zaručena, zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo nebýt zbaven osobní svobody leč z důvodu a na dobu stanovou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, zaručeném v čl. 8 odst. 5 Listiny.

Shora citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o ponechání stěžovatelky ve vazbě, současně zamítl její žádost o propuštění z vazby a nepřijal ani její písemný slib. Stížnost stěžovatelky shora napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že krajský soud rozhodl o jejím ponechání ve vazbě, ač k tomu nebyly dány zákonné podmínky. Stěžovatelce je tak omezena osobní svoboda již od 2. října 2008. Podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 612/06) je pro dlouhodobé držení ve vazbě nutno postupovat s největší možnou pečlivostí. Vazba totiž představuje nejzávažnější zajišťovací opatření, přičemž je třeba mít na paměti fakultativní charakter vazby při existenci mírnějších prostředků. Podle § 71 odst. 4 trestního řádu lze ponechat obviněného ve vazbě, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním bviněného na svobodu hrozí, že bude zmařen nebo podstatně ztížen účel trestního stíhání. V případě stěžovatelky však takové okolnosti nenastaly. Soud prvého stupně se tedy nedostatečně zabýval okolnostmi ponechání stěžovatelky ve vazbě.

Vrchní soud pak své rozhodnutí zamítající její stížnost zcela nedostatečně odůvodnil, když s ohledem na vyřizování stížnosti pěti obviněných se jejími námitkami zabýval pouze stručně a obecně. Nezabýval se tak vůbec námitkou, kterou považuje stěžovatelka za nejpodstatnější, spočívající v nepřiměřeně dlouhé době mezi vydáním rozhodnutí o vazbě a jeho doručením stěžovatelce. Podle § 71 odst. 5 trestního řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů od podání obžaloby rozhodnout, zda se obžalovaný ponechává ve vazbě nebo se propouští na svobodu. Obžaloba byla podána dne 31. srpna 2009, rozhodnutí o ponechání stěžovatelky ve vazbě vydal krajský soud dne 30. září 2009, avšak stěžovatelce bylo doručeno až dne 27. října 2009. Stěžovatelka si je vědoma zákonné podmínky vydání rozhodnutí, a nikoliv doručení rozhodnutí, ve lhůtě stanovené zákonem. Přesto popsaný stav považuje za nepřiměřený, zasahující do jejího práva na osobní svobodu, které je jinak upraveno pravidelným přezkumem důvodnosti vazby. Stížnost stěžovatelky, podaná ve lhůtě dne 30. října 2009, byla vrchnímu soudu předložena teprve dne 30. listopadu 2009, aniž by, dle názoru stěžovatelky, existovaly okolnosti odůvodňující takovou prodlevu. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, za Vrchní soud v Praze vyjádřil předseda senátu 3 To. Ten uvedl, že se s názory stěžovatelky neztotožňuje, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že postup stížnostního soudu byl správný a zákonný. Považuje za reálnou obavu, že by obvinění mohli uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnuli trestu. Soud se zabýval projednávanou trestnou činností, vyslechl zvukové záznamy odposlechů a učinil si představu o "obchodech" pro které je trestní řízení vedeno. K námitce prodlev v postupu krajského soudu je účastník přesvědčen, že tyto byly způsobeny snahou soudu prvého stupně věc projednat přednostně s největším urychlením. Neshledal tedy v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem tvrzená pochybení, a proto stížnost zamítl.

Za Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 48 T, která odkázala na napadená usnesení s tím, že rozhodnutí bylo vydáno zcela v souladu se zákonem. K řízení samotnému pak uvedla, že se jedná o rozsáhlou věc, kdy spis má přes 17.000 stran, přílohy představují 60 krabic dokladů. Obžalováno je osm osob z nichž vazebně je stíháno šest. Hlavní líčení, probíhající od ledna 2010, je naplánováno zatím do dubna 2010. Ve světle těchto okolností proto považuje lhůty k doručení za adekvátní.

Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Ústavní soud tedy nevykonává nad soudy dohled či dozor. Přitom je třeba připomenout, že obecné soudy, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.

Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti patrné, stěžovatelka je stíhána pro trestný čin krácení daně a poplatků a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění, a rovněž pro trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění. V letech 2005 až 2008 tak měli pachatelé organizovat dovoz zboží z Číny a Vietnamu na základě padělaných faktur, čímž mělo dojít ke zkrácení cla a DPH v částce přesahující 33 miliónů Kč.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla žádné konkrétní důvody pro které považuje rozhodnutí o ponechání ve vazbě za nesprávné. Konstatovala obecné zásady týkající se urychleného projednání věci, v níž je uvalena vazba. Dále poukázala na dobu v níž soudy rozhodovaly, resp. doručovaly rozhodnutí. K tomu Ústavní soud konstatuje, že je na obecném soudu, aby v řízení postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, které na něj kladou potřebu dodržování lhůt k vydání rozhodnutí. V opačném případě by jeho postup byl protiprávní a rozhodnutí z něj vzešlé by nutně muselo být zrušeno. Na soudu však také leží odpovědnost za pozdě vypravená rozhodnutí. Je proto plně v kompetenci soudu, aby přijal opatření, která omezí takováto prodlení, jež jsou způsobilá ohrozit důvěru ve správné fungování soudu a ve svém důsledku i v základní zásady právního státu. Jak je však z předložených podkladů patrné, jedná se o řízení v rozsáhlé věci a s ohledem na tyto okolnosti se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o nepřiměřené rychlosti vyřizování jako neopodstatněné. Soudu prvého stupně lze možná vytýkat prodlení s vypravením písemnosti, nikoliv však zkrácení stěžovatelky v jejím právu na zachování zákonné lhůty. V postupu stížnostního soudu pak Ústavní soud pochybení neshledal.

Při zjišťování aktuálního stavu řízení Ústavní soud zjistil, že lhůta pro následné rozhodování o vazbě stěžovatelky uplyne dne 15. března 2010. Soud prvého stupně tedy bude během několika dní znovu rozhodovat o tom, zda důvody vazby trvají či již pominuly.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.