IV. ÚS 2083/13
IV.ÚS 2083/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013 č. j. 8 Tdo 431/2013-46, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 28. února 2012 č. j. 13 To 254/2010-1551 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. dubna 2010 č. j. 2 T 62/2009-825, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2013 a doplněna podáními doručenými dne 22. července 2013 a 12. srpna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud jeho stížnost projednal ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo pořadí, tedy aby ji z důležitých důvodů upřednostnil.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. dubna 2010 č. j. 2 T 62/2009-825 byl obviněný P. N. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) uznán vinným jednak trestným činem útisku podle ustanovení § 237 trestního zákona, zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. prosince 2009 (dále jen "trestního zákona"), jednak trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle ustanovení § 249a odst. 2 trestního zákona a odsouzen podle ustanovení § 249a odst. 2 trestního zákona, ustanovení § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2010 sp. zn. 13 To 254/2010 bylo podle ustanovení § 256 trestního řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto. Uvedené rozhodnutí napadl obviněný dovoláním.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. června 2011 sp. zn. 8 Tdo 412/2011 podle ustanovení § 265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2010 sp. zn. 13 To 254/2010 zrušil a podle ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyhověl tak dovolání obviněného, když konstatoval porušení práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, ke kterému došlo tím, že nebylo respektováno právo obviněného zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu dne 5. října 2010.

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích - vázán právním názorem Nejvyššího soudu - následně rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2012 č. j. 13 To 254/2010-1551 tak, že podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že za trestné činy útisku podle ustanovení § 237 trestního zákona a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle ustanovení § 249a odst. 2 trestního zákona, ohledně nichž zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, obviněnému P. N. uložil podle ustanovení § 249a odst. 2 trestního zákona, ustanovení § 35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok. Podle ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákona výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou podle ustanovení § 59 odst. 1 trestního zákona na dvě léta.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013 č. j. 8 Tdo 431/2013-46 bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obviněného P. N. odmítnuto.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Stěžovatel namítá, že v důsledku chybného procesního postupu soudů byla stěžovateli znemožněna účast při hlavním líčení u Okresního soudu v Pardubicích, jakož i následně při veřejném zasedání konaném před Krajským soudem v Hradci Králové, pobočkou v Pardubicích o odvolání stěžovatele. Soudní řízení tak je podle stěžovatele dotčeno vadou, která jej omezila na jeho ústavně zaručeném právu být osobně účasten projednávání vlastní věci, sám se ve věci vyjadřovat, jakož i přímo se vyjadřovat k provedeným důkazům a nové důkazy navrhovat. Právo být osobně přítomen projednávání vlastní věci je přitom jedním ze základních a stěžejních pilířů práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno již v řízení u Okresního soudu v Pardubicích, který provedl hlavní líčení a při něm rozhodl bez přítomnosti stěžovatele, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na změnu procesního postupu soudu při odročování hlavního líčení z důvodu zdravotního stavu stěžovatele, ve kterém shledává důležité procesní vady, jimiž dochází nejen k zásahu do jeho trestním řádem zaručených práv na obhajobu, ale zejména do ústavního práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále namítá porušení svého práva na zákonného soudce z důvodu nesprávného obsazení soudu prvního stupně, které stěžovatel shledává nejen v netransparentnosti a nesrozumitelnosti přidělování věcí jednotlivým soudcům a senátům, ale zejména v tom, že jeho věc nerozhodoval u Okresního soudu v Pardubicích jeho zákonný soudce.

Stěžovatel dále namítá provedení klíčových důkazů v rozporu s trestním řádem. Je toho názoru, že pokud se jako obviněný řádně omluvil, nemohl soud bez jeho souhlasu výpovědi svědků číst.

Stěžovatel dále namítá, že soudy neúplně zjistily skutkový stav a nevypořádaly se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Okresní soud v Pardubicích podle stěžovatele provedl téměř výhradně důkazy, které mají svědčit v jeho neprospěch a neprovedl (ať již k návrhu obžalovaného nebo i bez návrhu) velké množství velmi podstatných důkazů, které přicházejí v úvahu a které mohou svědčit ve prospěch stěžovatele, rozhodně však jsou důležité pro zjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly pochybnosti.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že okresní soud zcela opomenul a ani do spisu nezařadil znalecké posudky a další listinné důkazy, ke kterým se následně v rozsudku vůbec nevyjádřil a nezdůvodnil, zda a jak je posuzoval. V řízení před krajským soudem jako soudem odvolacím pak stěžovatel navrhl vyslechnout celkem 32 svědků, jejichž výpověď se měla týkat věci, podle názoru stěžovatele byla způsobilá vyvrátit dosud zjištěné skutečnosti, a to skutečnosti zcela zásadní a nejednalo se o výpovědi nadbytečné, neboť skutečnosti, ke kterým byly svědci navrhováni, nebyly dosud ve věci objasněny jinými důkazy. Nejenže oba obecné soudy nereflektovaly důkazní návrhy obžalovaného a provedly téměř výhradně důkazy svědčící v jeho neprospěch (alespoň je tak vyložily), ale zcela rezignovaly na zdůvodnění, proč tak postupovaly.

Pokud jde o hodnocení důkazů, stěžovatel namítá, že s ohledem na zásadu hodnocení důkazů není možné zpochybněné důkazy podporovat a na jejich pravdivost usuzovat z důkazů provedených v rozporu s trestním řádem, a to zejména za situace, kdy jde o výpovědi svědků, kteří vedou se stěžovatelem civilní spory. Tato úvaha krajského soudu je proto chybná a v důsledku ní nedošlo k odstranění vady trestního řízení ve věci stěžovatele.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, nesprávnou právní kvalifikaci skutku a vedení řízení v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel sice namítá porušení ústavně zaručených práv zakotvených v Listině a v Úmluvě, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice se soudy rozhodujícími v předmětné věci uplatněním námitek, které uplatnil již v řízení před těmito soudy a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (viz. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2214/11).

O tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba rozhoduje sám soud, který ovšem musí svůj závěr o nepřipuštění navrhovaného důkazu v soudním rozhodnutí náležitě odůvodnit (viz. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2214/11).

Také hodnocení důkazů, k němuž dospěly ve stěžovatelově věci obecné soudy, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jakožto obecný princip platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. K posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Žádná taková extrémní pochybení Ústavní soud v této věci neshledal (viz. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2214/11).

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat, ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal (viz. usnesení sp. zn. III. ÚS 867/12).

Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti (porušení práva stěžovatele být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, porušení práva na zákonného soudce v důsledku nesprávného obsazení soudu prvního stupně, neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, provedení důkazů v rozporu s trestním řádem, vadné zjištění skutkového stavu, nesprávná právní kvalifikace skutku, vedení trestního řízení v rozporu s trestněprávní zásadou subsidiarity trestní represe, nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního a krajského soudu) se zákonným způsobem již vypořádaly nalézací, odvolací a dovolací soudy a své závěry v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 a ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat. Rozhodnutí těchto soudů napadená ústavní stížností jsou důkladně a transparentně odůvodněna; Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

Ani stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu, s níž údajně mají být napadená rozhodnutí obecných soudů v kolizi, nejsou případné. Tyto předchozí nálezy vycházejí z odlišných skutkových a právních zjištění a na nyní posuzovanou věc nedopadají.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, podle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, přičemž pro přednostní projednání věci neshledal za dané procesní situace důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.