IV. ÚS 2080/13
IV.ÚS 2080/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3/a, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2013 č. j. 15 Co 106/2013-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 Ústavy a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rokycanech č. j. 30 P 110/2012-85 ze dne 11. 1. 2013. Rozsudkem soudu prvního stupně byla nezletilá dcera svěřena do střídavé péče obou rodičů a stěžovateli bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 3 000 Kč, odvolací soud rozhodl tak, že nezletilá byla svěřena do výchovy matky a zároveň byla otci (stěžovatel) tímto rozsudkem uložena povinnost hradit výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci předem matce nezletilé s účinností od právní moci tohoto rozsudku.

Stěžovatel uvádí, že v řízení před soudem prvého a druhého stupně bylo jednoznačně prokázáno, že nebyly shledány jakékoliv důvody pro to, aby dítě nebylo svěřeno do střídavé péče, tedy že jsou oba rodiče schopni plnohodnotně se postarat o nezletilou, a oba pro ni vytvořili i vhodné domácí prostředí. Jediným důvodem, proč nebylo o střídavé výchově rozhodnuto odvolacím soudem, byl směnný provoz v zaměstnání na straně otce, ten však byl již v době jednání odvolacího soudu změněn (tzv. klouzavé plánování směnného provozu) a dále údajný názor nezletilé, který však byl zjišťován v době, kdy ještě otec neměl nový byt plně zařízen a stále mezi účastníky probíhala společná výchova ohledně dcery. Nesouhlas matky se střídavou péčí není v daném případě relevantní, neboť není vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Stěžovatel ani nesouhlasí s výší výživného, neboť jeho navýšením dojde ke krácení možnosti volnočasových aktivit s nezletilou.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru krajského soudu o nevhodnosti střídavé výchovy nezletilé způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, vedoucí k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu, který opravňoval soudy k přijetí rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí, tedy z jakých důvodů neshledal střídavou péči vhodnou. Zejména zdůraznil, že otec pracuje ve směnném provozu, přičemž po dobu dvou celodenních 24 hodinových směn v týdnu by péči o dítě zajišťovala babička nezletilé, ačkoliv matka dítěte bydlící ve vedlejším vchodě, by paradoxně osobně o dceru pečovat nemohla. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že péče rodičů by měla zásadně mít přednost před péčí třetích osob. Přihlédl i k vyjádření opatrovníka nezletilé, který doporučil svěření nezletilé do péče matky. S ohledem na věk a psychickou vyspělost nezletilé rovněž vzal v souladu s ustanovením § 100 odst. 4 o. s. ř. v úvahu její stanovisko, v němž vyjádřila přání zůstat na výchově u matky. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud zmínil i zájem nezletilé na širokém styku s otcem v době jeho volna mezi směnami, o jeho úpravě však nerozhodl, neboť nebyla předmětem řízení.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu nezletilé a na jejím stanovisku, podloženém doporučením opatrovníka. Pokud jde o výši výživného, přihlédl k odůvodněné potřebě dítěte a k majetkovým a výdělečným poměrům obou rodičů, a i v tomto směru své rozhodnutí objasnil.

Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší těmto soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, a rozhodnutí řádně odůvodnil.

Ústavní soud dodává, jak vyplývá z rozhodnutí soudů, že oba rodiče jsou schopni péči o dceru zajistit, k oběma rodičům má nezletilá kladný vztah a matka nezletilé dceři dosud nijak nebránila ve styku s otcem (stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že dcera s ním tráví skoro stejný čas jako s matkou). Vzhledem k blízkosti bydliště obou rodičů má nezletilá možnost být se svým otcem v běžném denním styku v době jeho volna. Je tedy především na rodičích nezletilé, aby upravili vzájemné styky dohodou tak, aby byly v zájmu nezletilé a bylo respektováno její přání mít trvalé zázemí u matky. S ohledem na uvedené, kdy napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmy nezletilé a z ústavního hlediska jim není co vytknout, Ústavní soud neshledal důvod závěry krajského soudu přehodnocovat.

Je tedy zřejmé, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.