IV. ÚS 2078/13
IV.ÚS 2078/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Michala Heldenburga a Mgr. Olgy Heldenburgové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Mikešem, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 26 Cdo 780/2012-416 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 č. j. 36 Co 66/2010-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým nebylo plně vyhověno jejich návrhu na zaplacení částky 117 846 Kč s přísl. z titulu dlužného nájemného, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatelé se v řízení před civilními soudy žalobou ze dne 5. 12. 2005 domáhali doplatku nájemného, coby rozdílu mezi nájemným skutečně hrazeným nájemcem v období od listopadu 2003 do prosince 2004 včetně a nájemným stanoveným pronajímatelem výměrem ze dne 14. 9. 2003. Právo změnit nájemné za užívání bytu opírali o text dohody o užívání bytu ze dne 22. 5. 1993, kde se smluvní strany dohodly, že při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad se přiměřeně změní i výše příslušných úhrad počínaje měsícem, který následuje po vzniku důvodů pro změnu.

Až do 31. 12. 2001 bylo nájemné stanoveno v souladu s platnými cenovými předpisy, tedy podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. Tento cenový předpis byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000 Sb. zrušen k 31. 12. 2001. Stěžovatelé situaci, kdy počínaje dnem 1. 1. 2002 nebylo možné použít pro úpravu nájemného žádný cenový předpis, posoudili tak, že se jedná o změnu okolností rozhodných pro stanovení úhrad, a postupem dohodnutým s nájemcem v uvedené dohodě přiměřeně upravili výši nájemného. Nájemce nevyužil svého práva podat námitky ani jiným způsobem dohodou stanoveným nebrojil proti nové výši nájemného a nadále platil nájemné stanovené podle vyhlášky č. 176/1993 Sb.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti (stejně jako v předchozím řízení u civilních soudů) namítají, že pokud je změna cenového předpisu důvodem pro změnu úhrad, pak absence takového předpisu při současných objektivních změnách v nákladech na zajištění pronájmu (daná inflací, změnou cen spotřebního koše, atd.) je rovněž okolností rozhodnou pro změnu úhrad.

Polemizují s právními závěry soudů, které s odvoláním na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, č. 136/2009 Sb., ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k možnosti rozhodovat o výši nájemného pouze pro futuro počínaje podáním žaloby a nikoli za období předcházející, žalobě nevyhověly. Aplikaci tohoto stanoviska stěžovatelé považují za nepřípadnou, neboť v jejich případě dohoda o užívání bytu obsahovala jak odkaz na cenové předpisy, tak rovněž jiný alternativní způsob určení nájemného.

Civilní soudy podle jejich názoru zjednodušujícím způsobem výkladu dohody stěžovatelů a žalované popřely existenci autonomie vůle smluvních stran dohody o užívání bytu, které si mezi sebou dohodly způsob určení úhrad, pokud by došlo buď ke změně cenových předpisů nebo by nastaly jiné okolnosti rozhodné pro stanovení úhrad. Sporné ustanovení dohody o úhradách vykládaly pouze a jen v souvislosti s cenovými předpisy, jejich změnou a související rozhodovací praxí soudů a Ústavního soudu související s neschopností státu reagovat na zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Předmětem sporu u civilních soudů bylo posouzení, zda předmětná dohoda o užívání bytu pronajímateli umožnovala v návaznosti na zrušení cenového předpisu - vyhlášky č. 176/1993 Sb. - jednostranně zvýšit nájemné.

Ústavní soud ověřil, že civilní soudy v projednávané věci provedly patřičné dokazování, na jehož základě přijaly závěry mající oporu ve skutkových zjištěních. V řízení bylo zjištěno, že podle dohody o užívání bytu uzavřené dne 17. 5. 1993 mohl pronajímatel při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad správě domu oznámit písemně nájemci změnu výše úhrad za užívání bytu, nájemce mohl do patnácti dnů vznést proti změně námitky. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. 23 C 108/2003, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 39 Co 597/2006, bylo stanoveno nájemné od července 2002 ve výši 2 653,95 Kč, zálohy na služby spojené s užíváním bytu činily 424 Kč měsíčně.

Civilní soudy v odůvodnění rozhodnutí poukázaly na dosavadní soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09), podle níž nemohl pronajímatel po zrušení cenových předpisů jednostranně zvýšit nájemné. Zvláštní právní předpis, připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 30. 3. 2006, v době od 18. 12. 2002 do 1. 1. 2007 neexistoval. Nedošlo-li v tomto období ohledně výše nájemného k dohodě, byl oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Dospěly proto k závěru, že žalovaná byla povinna platit nájemné ve výši 2 653,95 Kč měsíčně, neboť účastníci se na dalším zvýšení nájemného nedohodli a o zvýšení nerozhodl ani soud. Samotné zrušení cenových předpisů tedy nepovažovaly za jejich změnu umožňující jednostranné zvýšení nájemného.

Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů týkající se výkladu uvedené dohody o nájmu bytu (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 1712/09).

V předmětné věci jde totiž pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, navíc podloženým judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných práv. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.