IV. ÚS 2076/09
IV.ÚS 2076/09 ze dne 26. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 11/449, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 149/2008-188 ze dne 16. 6. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 106/2004-146 ze dne 26. 10. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 37 C 106/2004, jenž si za účelem posouzení její důvodnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že městský soud rozsudkem č. j. 37 C 106/2004-146 ze dne 26. 10. 2007 zamítl žalobu stěžovatele proti Nemocnici Na Homolce (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 4.000.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené stěžovateli v souvislosti s operačními zákroky, jimž se v zařízení vedlejší účastnice podrobil. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 Co 149/2008-188 ze dne 16. 6. 2008 bylo rozhodnutí městského soudu ve věci samé potvrzeno. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1475/2009-279 ze dne 7. 5. 2009 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s § 237 odst. 3 téhož předpisu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy dle názoru stěžovatele adekvátně nereagovaly na skutečnost, že nebyl z důvodu zdravotního postižení, zapříčiněného operacemi provedenými zaměstnancem vedlejší účastnice, schopen plnohodnotné účasti na řízení. Poškození sluchu, které stěžovatel v důsledku zákroků provedených non lege artis utrpěl, mu ztěžovalo vnímání ústních vyjádření svědků a účastníků činěných v průběhu jednání a znemožňovalo mu na ně správně reagovat. Za situace, kdy stěžovatel nemohl svá procesní práva uplatňovat v totožném rozsahu jako vedlejší účastnice, mu měly obecné soudy postupem dle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu ustanovit opatrovníka nebo učinit jiné vhodné opatření, což se však nestalo. Zdravotního stavu stěžovatele si přitom obecné soudy musely být vědomy, neboť byl zřejmý z dokumentace tvořící součást spisu; stěžovateli bylo ostatně v této souvislosti soudem povoleno pořizovat zvukový záznam ze soudního jednání, aby se s jeho průběhem mohl alespoň se zpožděním seznámit. Zmíněné zdravotní omezení se zvláště významně projevilo v souvislosti s výslechem znalce prof. MUDr. A. P., DrSc., jehož znalecký posudek byl, z pohledu obecných soudů, v podstatě jediným a rozhodujícím důkazem. Stěžovatel částečně nemohl a částečně nesměl klást znalci veškeré potřebné dotazy a nebyl ani schopen přiměřeně reagovat na jeho občasné odpovědi. Návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku byl obecnými soudy zamítnut, stěžovateli tak bylo v důsledku postupu obecných soudů znemožněno se k tomuto důkazu, jakož obdobně i k dalším prováděným důkazům, v plné šíři vyjádřit a uplatnit veškeré relevantní argumenty. Městský soud rovněž před přednesením závěrečného návrhu neumožnil stěžovateli seznámit se s přepisem posledního jednání a ihned vyhlásil rozsudek, přestože mu byla indispozice stěžovatele známa. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu č. j. 1 Co 149/2008-188 ze dne 16. 6. 2008 a rozsudek městského soudu č. j. 37 C 106/2004-146 ze dne 26. 10. 2007 svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy proti vedlejší účastnici znevýhodněn, neboť vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu nemohl v plné míře uplatňovat svá procesní práva, což se týkalo zejména práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Ze spisu městského soudu sp. zn. 37 C 106/2004 Ústavní soud zjistil, že se před soudem prvního stupně konala celkem tři jednání, a to dne 10. 2. 2006, 22. 2. 2006 a 26. 10. 2007. Při prvém z nich byl prováděn důkaz výslechem svědka MUDr. J. P., který stěžovatele operoval, na druhém byly čteny toliko listinné důkazy, přičemž stěžovatele při tomto jednání zastupovala advokátka JUDr. L. K., a na posledním jednání byl proveden důkaz znaleckým posudkem a vyslechnut znalec prof. MUDr. A. P., DrSc. Před odvolacím soudem proběhla jednání dne 14. 11. 2006 a 12. 6. 2008, přičemž výsledkem prvého bylo vyhovění odvolání stěžovatele a zrušení rozsudku městského soudu č. j. 37 C 106/2004-59 ze dne 22. 2. 2006, na druhém jednání, jež vyústilo v potvrzení rozsudku městského soudu č. j. 37 C 106/2004-146 ze dne 26. 10. 2007, byl stěžovatel právně zastoupen Mgr. Jiřím Slavíčkem. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti je možno vztáhnout toliko na jednání konaná před městským soudem dne 10. 2. 2006 a 26. 10. 2007, neboť u ostatních jednání byl buď výsledek řízení pro stěžovatele příznivý nebo byl stěžovatel právně zastoupen advokátem a tedy zjevně nebylo třeba ustanovovat mu opatrovníka. Tvrzení stěžovatele o nezbytnosti zastoupení opatrovníkem však nebylo možno přisvědčit ani v takto omezeném rozsahu. Z protokolu o jednání ze dne 10. 2. 2006 (č. l. 46), resp. ze dne 26. 10. 2007 (č. l. 141), totiž nikterak neplyne, že by stěžovatel neměl možnost či nebyl schopen vyjádřit se k prováděnému dokazování. Stěžovatel naopak v obou případech využil svého práva a kladl oběma svědkům otázky, znalci prof. MUDr. A. P., DrSc. dokonce ve značném rozsahu. K obsahu znaleckého posudku a k výpovědi znalce se kromě toho velice obsáhle vyjádřil i ve svém odvolání, přičemž vrchní soud na jeho námitky v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval a řádně zdůvodnil, proč jim nepřisvědčil (str. 4 rozsudku vrchního soudu). Za těchto okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel spíše než že by byl zkrácen v právu zaujmout stanovisko k provedeným důkazům, toliko vyjadřoval svou nespokojenost s konečným výsledkem sporu; takový nesouhlas, založený na polemice s hodnocením důkazů, však sám o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.

Bylo-li v ústavní stížnosti dále namítáno, že městský soud neumožnil stěžovateli seznámit se před vyhlášením rozsudku se zvukovým záznamem z jednání, jevila se taková argumentace jako účelová, neboť na další procesní postup stěžovatele neměla uváděná skutečnost zjevně žádný vliv. Stěžovatel jak v řízení před městským soudem, tak i v odvolacím řízení, tedy poté, kdy již měl předmětný záznam k dispozici, zaujal zcela shodné stanovisko, tzn. zásadně odmítl závěry znaleckého posudku, který byl v řízení proveden jako důkaz, a trval na zpracování revizního znaleckého posudku. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení, jež by mohlo mít za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezjistil.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.