IV. ÚS 2072/13
IV.ÚS 2072/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem Praha, Revoluční 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 5 Tdo 361/2013-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 5 To 61/2012 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. 3 T 51/2011, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí.

Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel pod bodem 1) uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, a pod bodem 2) téhož rozsudku byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena ve všech typech obchodních společností a družstvech na dobu třiceti měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodné. Jeho dovolání pak Nejvyšší soud odmítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti, které je obsahově shodné s argumenty pojatými do předcházejícího opravného prostředku, stěžovatel jednak uvádí, že ve věci rozhodoval soudce Mgr. Dan Krátký, soudce Krajského soudu v Brně, který byl dočasně přidělen k Okresnímu soudu v Blansku. Podle stěžovatele byl uvedený postup v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 68 odst. 2 písm. c) zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého o dočasném přidělení soudce k okresnímu soudu v působnosti krajského soudu rozhoduje ministr spravedlnosti na návrh předsedy příslušného krajského soudu. Vzhledem k tomu, že tento postup nebyl dodržen, došlo údajně k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Stěžovatel dále uvádí, že není jisté, zda věc byla tomuto soudci přidělena řádně v souladu s rozvrhem práce. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění adhezního výroku v rozsudku nalézacího soudu, přičemž Nejvyšší soud se s touto jeho námitkou dostatečně nevypořádal. Stěžovatel dále nesouhlasí s prováděním a hodnocením důkazů ze strany trestních soudů a tvrdí, že soudy flagrantně porušily práva obhajoby a řízení zatížily tzv. opomenutými důkazy, které v souladu s judikaturou Ústavního soudu neměly být opomenuty.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Argumentace stěžovatele spočívá především v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry trestních soudů.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních ani není těmto soudům soudem nadřízeným. Jen soud, který je součástí této soustavy soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Postavení Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti si stěžovatel zřejmě není vědom, neboť v ústavní stížnosti takřka doslovně zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, v odvolání a dovolání. Jeho argumenty se zabývaly již trestní soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace, toliko poukazem na vlastní rozbor provedených důkazů, přináší své odlišné skutkové úvahy, a tak pouze polemizuje se závěry soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat ostatními soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem, zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01 a II. ÚS 182/02). Takové vybočení v dané věci zjištěno nebylo.

Námitkou stěžovatele vztahující se k porušení jeho práva na zákonného soudce se podrobně zabýval i Nejvyšší soud. V odůvodnění svého usnesení srozumitelně objasnil, že zákonné podmínky pro dočasnou změnu výkonu funkce soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Dana Krátkého byly naplněny, neboť zákon o soudech a soudcích v daném případě nepožadoval pro jeho dočasné přidělení k Okresnímu soudu v Blansku rozhodnutí ministra spravedlnosti, jak tvrdil stěžovatel.

Neopodstatněné je i tvrzení stěžovatele, že soudy porušily zásady práva na spravedlivý proces tím, že řízení zatížily tzv. opomenutými důkazy a nevypořádaly se s jeho námitkami. Z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak patrné dostatečné vypořádání se s námitkami stěžovatele v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy.

Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu opakovat to, co bylo těmito soudy přehledně a srozumitelně vysvětleno. V posuzované věci tedy soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil, že by postupem soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, tento má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ní oddělit (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94). Jestliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení: Lenka Kubacká



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.