IV. ÚS 2068/13
IV.ÚS 2068/13 ze dne 4. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROTECTION, s. r. o., se sídlem 664 31 Česká 283, IČ: 28911172, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 5 Afs 7/2013-22, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2012 č. j. 10 Af 25/2012-41, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2011 č. j. 6558/11-1200 a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2011 č. j. 421800/11/077910302673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 16, čl. 20 a čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie [Poznámka: na jednom místě (zřejmě mylně) uvádí čl. 20 a čl. 21 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 4. 11. 2011 č. j. 421800/11/077910302673 zamítl podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, stížnost stěžovatelky na postup plátce daně E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při odvodu z elektřiny ze slunečního záření za měsíce červen a červenec 2011. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 19. 12. 2011 č. j. 6558/11-1200 odmítlo odvolání stěžovatelky, citované rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo a konstatovalo, že správce daně postupoval souladně se zásadami daňového řízení, respektoval právní úpravu a v postupu plátce daně neshledal pochybení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2012 č. j. 10 Af 25/2012-41 správní žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl a v odůvodnění poukázal na to, že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem a podrobněji odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce, že zákonná úprava zakládá dvě různé interpretace, pouze dodatečně zakládá odvod z výkupní ceny, a to ústavně konformním způsobem.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2013 č. j. 5 Afs 7/2013-22 kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění především zdůraznil, že s ohledem na argumentaci stěžovatelky v řízení před krajským soudem, jež se omezila pouze na obecná tvrzení o protiústavnosti právní úpravy obsažené v § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), považuje za zcela dostatečný úplný odkaz krajského soudu na právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. V dalším kasační soud - po podrobné argumentaci (když připomněl východiska a koncept zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření) - zdůraznil, že stěžovatelčina interpretace věty druhé § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. zcela míjí smysl a účel předmětné právní úpravy, jímž je snaha o snížení nepřiměřené veřejné podpory i u těch provozovatelů (mezi něž náleží také stěžovatelka), kteří zahájili činnost v letech 2009 a 2010. Stěžovatelka navíc (v žádné fázi správního řízení) ve správní žalobě a ani v kasační stížnosti likvidačním účinkem odvodu neargumentovala. Nejvyšší správní soud konečně podrobněji uvedl důvod (nepřípustnost kasační stížnosti v té části tvrzení, podle níž je § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. v rozporu se směrnicí 2009/28/ES, neboť toto tvrzení nebylo ani v obecné rovině uplatněno v řízení před krajským soudem), pro který nepřistoupil k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozpor § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. s ústavním pořádkem; má za to, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její základní právo, neboť tento soud se při své činnosti omezil pouze na subsumování souzené věci pod nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Podle stěžovatelky se však Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval rozporem ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. s ustanovením čl. 20 (garantujícím rovnost osob před zákonem) a čl. 21 (zakazujícím diskriminaci) Listiny základních práv Evropské unie; stěžovatelka má proto za to, že Nejvyšší správní soud měl při svém rozhodování (stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích) předložit věc Ústavnímu soudu na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatelka se dále domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo také do jejího ústavně garantovaného práva vlastnit majetek, neboť aplikace předmětného odvodu pro ni prakticky představuje vyvlastnění části jejího majetku a dále do základního práva na svobodu podnikání, neboť realizovala výstavbu a zprovoznila fotovoltaickou elektrárnu právě v návaznosti na tehdy platnou právní úpravu, která do budoucna garantovala určitou výši výkupních cen i určitou návratnost investice. Stěžovatelka konečně namítla porušení zpětné účinnosti právních norem, a to v důsledku zavedení právní úpravy § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb., neboť zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření představovalo právní normu, která zpětnou účinností měnila garantované výchozí podmínky, za kterých vstupovala do daného oboru podnikání.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí v prvé řadě připomenout, že souladem ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. s ústavním pořádkem se zabýval ve výše již uváděném nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb.). V tomto nálezu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru, že ustanovení § 7a až § 7i citovaného zákona jsou v souladu s ústavním pořádkem ČR; současně připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení § 7a až § 7i citovaného zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce. Konečně také Ústavní soud uvádí, že v prakticky totožné věci již rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1935/13). Stěžovatelka tvrdí (stejně jako v ústavní stížnosti v právě uvedené věci), že odůvodnění její ústavní stížnosti spočívá na zcela odlišných základech, kterými se Ústavní soud doposud nezabýval. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti (ani v kasační stížnosti) neuvádí (a ani neuvedla), že by na ni některé z předmětných ustanovení doléhalo jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny, jak je uvedeným nálezem pro úspěšnost ústavní stížnosti předpokládáno. Netvrdí ani jiné okolnosti, které by vyplývaly z jejího konkrétního případu nad rámec námitek, se kterými se v uvedeném nálezu Ústavní soud již vypořádal a které by současně znamenaly zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.

K jednotlivým námitkám stěžovatelky Ústavní soud v souzené věci (obdobně jako ve výše uvedeném usnesení ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1935/13) opětovně připomíná nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ve vztahu ke stěžovatelčinu tvrzení, že ani pokles vstupních podmínek investičních nákladů v letech 2009 a 2010 neodůvodňuje přijetí ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., neboť tím došlo k diskriminaci a porušení ústavní zásady rovnosti před zákonem, lze za dostatečnou argumentaci považovat to, že Ústavní soud v citovaném nálezu formuloval jasný závěr, že "pokud zákonodárce na základě kalkulací, z nichž vyplývají snížené investiční náklady FVE v letech 2009 a 2010, přistoupil k zavedení nového právního institutu - odvodu - pouze ve vztahu k okruhu výrobců solární energie, a to pouze těch, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, nelze než mít takové kritérium za racionální a ústavně souladné."

Obdobně zřetelný závěr Ústavní soud koncipoval v případě námitek týkajících se tvrzeného zásahu do práva vlastnit majetek a práva na svobodu podnikání. Ústavní soud totiž v citovaném nálezu v rovině abstraktního přezkumu konstatoval, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ... o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu". Stěžovatelka však zásah do práva vlastnit majetek a práva na svobodu podnikání nedoložila okolnostmi, které by vyplývaly z jejího konkrétního případu; Ústavnímu soudu proto nezbývá, než zcela odkázat na závěry uvedené v citovaném nálezu o souladu předmětných ustanovení zavádějících odvod s ústavním pořádkem ČR.

Stejně tak může Ústavní soud - i v případě stěžovatelčiny námitky porušení zákazu zpětné účinnosti právních norem - odkázat na odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém dospěl k závěru o nepravé retroaktivitě ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb. Vypořádal se s otázkou její přípustnosti a konstatoval, že "ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení. Takovýto zájem provozovatelů FVE v dané věci Ústavní soud ... neshledal." V právě souzené věci stěžovatelka ani v rámci této námitky v ústavní stížnosti nedoložila nic, co by vzhledem k individuálním okolnostem jejího případu mohlo vést k jiným závěrům.

Ústavní soud tedy uzavírá, že v postupu Nejvyššího správního soudu, který na souzenou věc aplikoval podstatné závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, nelze spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky; to navíc za situace, kdy stěžovatelka (sice deklarovala, ale) nedoložila "odlišné základy", jež by vyplývaly z individuálních okolností souzené věci a mohly by eventuálně znamenat zásah do jejích základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.