IV. ÚS 2066/12
IV.ÚS 2066/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele JUDr. Davida Uhlíře, advokáta a insolvenčního správce dlužníka D. P., se sídlem Praha 1, Opletalova 5, zastoupeného JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem se sídlem Opletalova 5, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.3.2012 č. j. 103 VSPH 29/2012-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 4. 6. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaným rozhodnutím přitom vrchní soud změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatel jako insolvenční správce nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci domáhajícího se určení pravosti do insolvenčního řízení přihlášené a v průběhu řízení popřené pohledávky. V řízení u soudu prvního stupně přitom byla určena pravost zmíněné sporné pohledávky a zároveň byla stěžovateli jako žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, neboť žalobce podle prvostupňového soudu zavinil, že incidenční řízení bylo zahájeno. Kdyby ke své přihlášce do insolvenčního řízení přiložil potřebnou dokumentaci, nedošlo by k popření sporné pohledávky. K odvolání žalobce pak vrchní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil prvostupňový rozsudek tak, jak bylo uvedeno. Podle vrchního soudu měl totiž stěžovatel vyzvat žalobce k doplnění jeho přihlášky potřebnými přílohami. Protože tak neučinil, nelze podle vrchního soudu vycházet z jednoznačného zavinění žalobce. Proto ve vztahu k relaci mezi stěžovatelem a žalobcem rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadené rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že co do svého smyslu směřuje především proti tomu, jak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu ke stěžovateli.

K této otázce uvádí Ústavní soud následující.

Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu. Proto ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; to proto, že Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutími v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Právě naznačená, omezená možnost intervence Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy se pak o to důrazněji projevuje v situaci, kdy předmětem stížnostního žádání jsou náklady řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je totiž zásadně toliko jejich doménou; Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nich, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Žádná z těchto variant však podle mínění Ústavního soudu nenastala.

K právě uvedenému Ústavní soud ještě dodává, že v nyní posuzovaném případě i podle názoru Ústavního soudu rozhodl vrchní soud akceptovatelným způsobem. Vrchní soud totiž v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vychází ze specifického postavení insolvenčního správce, jenž je při výkonu své funkce jistě povinen - aniž by to příslušný právní předpis musel v každém jednotlivém případě výslovně zmiňovat - dbát na řádný průběh insolvenčního řízení. Nastane-li tedy situace, kdy se věřitel dlužníka dopustí napravitelného pochybení, jež je insolvenčnímu správci zřejmé, měl by jej na to upozornit například právě proto, aby předcházel případnému incidenčnímu řízení. Pokud tento princip ve své dřívější judikatuře vrchní soud neakcentoval, nelze z toho bez dalšího dovozovat protiústavnost aktuální rozhodovací praxe tohoto soudu.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.