IV. ÚS 2060/13
IV.ÚS 2060/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Michaelou Kopeňovou, advokátkou se sídlem Žerotínova 1051/19, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 33 Cdo 503/2013-237, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012 č. j. 8 Co 123/2012-155 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2011 č. j. 64 C 16/2009-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na obnovu řízení.

Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zamítl jako nedůvodný návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 84 C 338/2003, neboť stěžovatelka v řízení nepředložila nové skutečnosti či důkazy, které bez své viny nemohla použít v řízení původním.

Odvolací soud vedle toho, že přisvědčil soudu prvního stupně, že tu nejsou skutečnosti, které by mohly pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že žalovaná podala žalobu na obnovu řízení po marném uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty podle § 233 odst. l o. s. ř.

Dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a namítá, že jejich postupem došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť soudy se dostatečně nezabývaly její argumentací a předloženými důkazy, což má za následek, že se stěžovatelka nemůže domoci soudní ochrany. Stěžovatelce nebyl umožněn přístup k soudu, aby mohla adekvátně hájit svá práva. Domnívá se, že soudy nedodržely princip rovnosti stran, když jí předložené důkazy a tvrzení nehodnotily v souladu s občanským soudním řádem a odmítaly vzít v potaz předestřené souvislosti a s ohledem na jejich význam rozhodnout.

Dále namítá, že do jejího práva na spravedlivý proces bylo zasaženo tím, že se soudy při rozhodování o nákladech řízení nezabývaly pravidly vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, vztahující se k hodnocení účelnosti vynaložených nákladů řízení v případech zastupování účastníka řízení, kterým je statutární město, advokátem.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se stěžovatelčiným návrhem na obnovu řízení řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám vytýkaným stěžovatelkou. Ostatně stěžovatelka své námitky formulovala zcela obecně, aniž by je konkretizovala.

K námitkám směřujícím do nákladového výroku Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že náklady řízení ve výši 9 120 Kč představují částku tzv. "bagatelní". Podle judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka (jejíž výše je odvozena z ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.) - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod. Za této situace, i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu krajského soudu opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že na danou věc nelze automaticky aplikovat judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud přistupuje ke každému případu individuálně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvažuje možnost kasačního zásahu do rozhodnutí soudu. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka nebyla zavázána k placení nákladů v řízení u soudu prvního stupně ani u soudu dovolacího. Požadavek stěžovatelky, aby krajský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů plně úspěšné straně z důvodů jejich neúčelného vynaložení tak nelze než považovat za neodpovídající principům spravedlivého procesu. Stěžovatelka obracející se na soud se svými návrhy si přitom musí být vědoma rizika neúspěšnosti sporu a s tím spojené povinnosti platit náklady řízení.

Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.