IV. ÚS 206/10
IV.ÚS 206/10 ze dne 9. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GECO, a. s., Pod Čimickým hájem 190/11, Praha 8, právně zastoupené advokátem prof. doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., Hradčanské náměstí 12, Praha 1, proti jiným zásahům veřejné moci v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 361/2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala vyslovení zákazu průtahů v řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod výše citovanou spisovou značkou. Současně s tím se stěžovatelka domáhá vyslovení zákazu činnosti soudu dle své výzvy ze dne 5. 1. 2010 a obnovení původního stavu.

II.

Stěžovatelka uplatnila u Ministerstva financí svůj nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Jelikož Ministerstvo financí nekonalo, podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Dne 25. 2. 2009 dal obvodní soud Ministerstvu financí lhůtu třiceti dnů k vyjádření se k předmětné stížnosti. Současně s tím byl účastník řízení poučen též o tom, že pokud tak neučiní, bude vydán rozsudek pro uznání. Ministerstvo se nevyjádřilo, pouze přípisem ze dne 4. 5. 2009 požádalo o identifikaci sporu. Dne 22. 7. 2009 odeslala stěžovatelka návrh na vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že identifikace sporu musí být pro Ministerstvo financí zcela zřejmá, neboť na den 28. dubna 2009 si zajistilo nahlížení do předmětného spisu, které však nerealizovalo. Dne 24. 8. 2009 učinila stěžovatelka doplnění návrhu rozsudku pro uznání. Dne 1. 12. 2009 podala stěžovatelka k obvodnímu soudu novou výzvu k vydání rozsudku pro uznání. Dne 5. 1. 2010 zaslal obvodní soud dopis adresovaný Ministerstvu financí o vedení řízení pod jinou spisovou značkou, přičemž jej opětovně vyzývá k vyjádření se ve věci.

Dle náhledu stěžovatelky došlo výše uvedeným postupem obecného soudu ke kumulaci protiústavního jednání, které vyžaduje zásahu ze strany Ústavního soudu, neboť v této procesní nestandardnosti nemá procesní prostředky obrany v rámci soudní moci. Stran spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka pochybení především v tom, že obecný soud nekoná, a to nejméně od srpna 2009. Dále se stěžovatelka domnívá, že obvodní soud účelově manipuluje s řádným procesem tím, že jej "vrací", resp. svévolně "obnovuje", a to od samého počátku, obvodní soud nepředvídatelností svého jednání zcela destruuje procesní pravidla daná zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.". V dosud probíhajícím soudním řízení je porušována zásada právního státu, neboť obvodní soud nemá zákonný podklad pro vydání druhé výzvy žalovanému. Stěžovatelka poukazuje též na porušování zásady rovnosti účastníků řízení, a to tím, že nadržuje státní moci, nejedná se tedy o nestranný soud. Stran rovnosti zbraní odkazuje stěžovatelka na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz-Mateos v. Španělsko (1993), Serie A 262, příp. Brandstetter v. Rakousko, Serie A 211.

Další pochybení vidí stěžovatelka v tom, že obvodní soud nereaguje na procesní výzvy vyžadující činnost soudu. Profesionální obhajoba je tak zcela vyřazena z aktivní činnosti. Stěžovatelka je toho názoru, že v dané věci dochází k průtahům, čímž je rovněž zasahováno do stěžovatelčiných základních práv a svobod. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností poukázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, I ÚS 5/95 a zejména pak na nález sp. zn. IV. ÚS 1122/09.
III.

Ústavní soud se zabýval námitkami vznesenými stěžovatelkou a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává zásadně pouze zásahy orgánu veřejné moci, které bezprostředně a citelně zasahují do základních práv stěžovatele a zároveň nejsou zhojitelné v řízení před ostatními orgány veřejné moci.

Co se týče stěžovatelkou tvrzených průtahů, tak jak již z výše uvedeného plyne, možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06).

Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1122/09, tak ten dle názoru soudce zpravodaje dopadá na poněkud odlišnou procesní situaci, v níž Městský soud v Brně oznámil stěžovateli, že jím řádně podané dovolání nepředloží Nejvyššímu soudu a tím de facto posoudil otázku přípustnosti dovolání, která náleží výlučně Nejvyššímu soudu. Stěžovateli tak byla odebrána možnost dobrat se projednání podaného mimořádného opravného prostředku Nejvyšším soudem. V předmětném případě se však jedná o situaci, kdy ve věci ještě nerozhodl ani soud prvního stupně a stěžovatelka se toliko neztotožňuje s procesním postupem nalézacího soudu. Je sice pravdou, že proti opětovné výzvě obvodního soudu neexistuje žádný opravný prostředek, nicméně nelze ztrácet ze zřetele, že se jedná toliko o jeden z procesních úkonů v rámci soudního řízení jako celku. Navíc tento úkon soudu nemá dosud žádné negativní důsledky v právní sféře stěžovatelky. Dle náhledu Ústavního soudu je věcí soudů obecných, jakým způsobem v rámci zákonem daných procesních pravidel vedou předmětné soudní řízení a v zásadě mu nepřísluší přezkoumávat jednotlivé procesní úkony. Bude tedy především na dotčeném obvodním soudu, aby v rámci odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlil svůj procesní postup ve věci. V případě, že se stěžovatelka se závěry obvodního soudu neztotožní, jsou jí otevřeny další procesní cesty, jimiž se může ubírat.

Z obsahu ústavní stížnosti ani z připojených listin neplyne, že by stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a proto za uvedeného stavu věci třeba učinit závěr, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a její ústavní stížnost byla proto z uvedeného důvodu jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2010

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.