IV. ÚS 206/04
IV.ÚS 206/04 ze dne 9. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 206/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele V. S., zastoupeného advokátem JUDr. M. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně, č. j. 7 Tdo 1411/2003-344, ze dne 10. prosince 2003 a rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 469/2002-285, ze dne 27. ledna 2003, t a k t o :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. V ní uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se domnívá, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 2T 189/98, z něhož zjistil následující: Okresní soud v Hodoníně rozhodl (č. j. 2T 189/98-252 ze dne 28. srpna 2002), že stěžovatel, jako jeden ze spoluobviněných, je vinen trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Podle ustanovení § 250 odst. 2 trestního zákona byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle ustanovení § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně byl napaden odvoláním stěžovatele a spoluobviněných. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 469/2002-285, ze dne 27. ledna 2003 byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ohledně spoluobviněného T. H. Odvolání stěžovatele a M. L. bylo však zamítnuto podle ustanovení § 256 trestního řádu.

Stěžovatel podal řádně a včas dovolání. To se pokusil opřít o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání mj. uvedl, že před soudem prvního stupně nebyl proveden jediný důkaz prokazující jeho podvodný úmysl. Stěžovatel byl v dovolání přesvědčen, že jej provedené důkazy z žádného protispolečenského jednání neusvědčují, a proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v části, která se jej týká, zrušil, a aby jej buď zprostil obžaloby, nebo věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele a M. L. navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl. Mj. uvedla, že z námitek v dovolání uplatněných vyplývá jejich polemika se subjektivní stránkou trestného činu. Podle názoru státní zástupkyně skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Dle státní zástupkyně soudy správně upozornily, že obvinění již v době uzavření kupních smluv jednali s vědomím, že vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze předstírali a kupní ceny byly pouze prostředkem k získání zboží od poškozeného a k obohacení obviněných.

Nejvyšší soud pak stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. Podle Nejvyššího soudu z obsahu dovolání vyplynulo, že uplatnil námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, a z nichž v napadeném rozsudku vycházel soud stupně druhého. Dle dovolacího soudu stěžovatel neuplatnil jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoli právních. Namítal-li stěžovatel neexistenci podvodného úmyslu s tím, že nebylo prokázáno a nikdy nejednal tak, aby někoho podvedl, popíral tím skutková zjištění soudu prvního stupně, že společně s T. H. odebral zboží s úmyslem za něj nezaplatit. Toto skutkové zjištění bylo pouze podkladem pro zjištění existence podvodného úmyslu. Stěžovatel tak hmotně právní námitku o neexistenci úmyslu stavěl na zpochybnění tohoto skutkového zjištění.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Účastník řízení - Krajský soud v Brně - poukázal plně na odůvodnění rozsudku, č. j. 8 To 469/2002-285, ze dne 27. ledna 2003, ve kterém bylo dle názoru soudu reagováno na námitky podaného odvolání a bylo také poukázáno, z jakých důvodů není možno tomuto odvolání přisvědčit.

Krajské státní zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdaly

Nejvyšší soud ČR, podobně jako krajský soud, rovněž odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, které bylo zcela v souladu s již ustálenou judikaturou ohledně výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tento výklad byl podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR rovněž opakovaně shledán Ústavním soudem jako interpretace, kterou nedošlo k porušení ústavních kautel, není projevem libovůle či dokonce svévole a nevybočil z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud ČR navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze své ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené stěžovatelem, vyjádření Nejvyššího soudu ČR a prostudování spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 2T 189/98, dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Z toho důvodu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Podstatou stěžovatelova podání je jeho subjektivní pocit, že obecné soudy nerozpoznaly, že se podvodného jednání nezúčastnil. Má za to, že se pouze, jak v ústavní stížnosti tvrdí, nevědomky "svezl" s ostatními obžalovanými. Porušení jeho základních práv se pak v praxi mělo projevit tak, že se obecný soud prvního stupně náležitě nevypořádal s jeho obhajobou, následně odvolací soud jeho odvolání bagatelizoval a dovolací soud chybně posoudil dovolací důvod.

Jak už Ústavní soud mnohokrát judikoval, je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil Ústavní soud svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestním řádem), nespadá do jeho pravomoci dále hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. To dokonce i v případě, kdy by se Ústavní soud s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces, tak jak je chápe Listina a Úmluva.

Porušení stěžovatelem zmíněných ústavních principů však z napadených rozhodnutí nevyplývá. Soud prvního stupně dostačujícím a ústavní pořádek respektujícím způsobem zdůvodnil ve svém rozhodnutí stěžovatelův podíl na dané trestné činnosti. Svou ústavní stížností navíc prvostupňové rozhodnutí stěžovatel ani nenapadá.

Podobně i rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z rámce ústavnosti. Odvolací soud došel jednoznačně k názoru, že provedeným dokazováním byla vina všech obžalovaných (včetně stěžovatele) nepochybně prokázána. Ve výroku o výši trestů se naopak druhostupňový soud ukázal jako mírnější než soud prvního stupně, když zmírnil trest stěžovatelova spoluobviněného T. H.

Co se týká rozhodnutí dovolacího soudu, má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud ČR své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele. Dovolací soud vyšel z toho, že stěžovatel zdůvodňoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítanou nesprávností právních závěrů obecných soudů, mající svou příčinu v neúplně provedeném dokazování. Dospěl k závěru, že jeho tvrzení jsou primárně založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu, a že tyto výhrady nelze opřít o žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Ústavní soud má za to, že ani v tomto případě nelze dovozovat, že by Nejvyšší soud jednal způsobem, jenž by ve svém konečném důsledku mohl vést k odepření spravedlnosti. Podobně ostatně Ústavní soud rozhodl i v některých svých dřívějších případech (např. II. ÚS 269/04, II. ÚS 798/02).

Ústavní soud nezjistil, že by postup obecných soudů v daném případě byl v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a tím i s požadavky spravedlnosti a ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 2. 2005

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.