IV. ÚS 2057/13
IV.ÚS 2057/13 ze dne 3. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Miroslava Masláka, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, P. O. BOX 84, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 14, proti postupu Vazební věznice Olomouc, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 2 KDV 4002/2013 a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. VDV 402/2013 při eskortování stěžovatele před Okresní soud ve Zlíně a během vazebního zasedání dne 1. 2. 2013 a neumožněním přijmout doplněk výživy v balíčku dne 11. 2. 2013; a proti postupu při vydání sdělení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2013 č. j. 2 KDV 4002/2013-16 a sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. VDV 402/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 3 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požaduje, aby Ústavní soud zakázal Vazební věznici Olomouc, Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že během jeho předvedení k vazebnímu zasedání u Okresního soudu ve Zlíně dne 1. 2. 2013 byly vůči němu nepřiměřeným způsobem použity donucovací prostředky. Konkrétně uvádí, že mu příslušníci Vazební věznice Olomouc chtěli natáhnout pytel na hlavu, od čehož ovšem upustili a poté mu v době eskorty ve vozidle byla nasazena sluchátka. Během celé eskorty i vazebního zasedání byl spoután pevnými pouty s opaskem. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že dne 11. 2. 2013 mu během návštěvy nebylo umožněno přijmout běžný doplněk výživy (mléčný syrovátkový nápoj), který mu v balíčku přinesli jeho blízcí. Podněty stěžovatele proti uvedeným jednáním byly sdělením krajského státního zastupitelství ze dne 16. 4. 2013 odloženy jako nedůvodné. Proti postupu krajského státního zastupitelství podal stěžovatel podnět vrchnímu státnímu zastupitelství, který byl sdělením ze dne 15. 5. 2013 jako nedůvodný odložen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí výčet ustanovení Úmluvy a Listiny, k jejichž porušení mělo dojít, a zákonných ustanovení týkajících se předmětné problematiky. Svá tvrzení o porušení základních práv se stěžovatel snaží doložit odkazem na závěry vybrané judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Namítá, že v případě jeho eskorty použití donucovacích prostředků neobstojí v testu proporcionality, neboť stěžovatel se ve vazbě chová slušně, dodržuje vnitřní řád a neexistuje žádná indicie, že by se choval agresivně či by hrozilo nebezpečí útěku nebo jiná skutečnost, na jejímž základě by bylo použití donucovacích prostředků přiměřené. Tvrdí, že krajské a vrchní státní zastupitelství při posuzování jeho podnětu nezohlednily skutečnost, že o nasazení sluchátek ihned informoval a sdělil, že může identifikovat příslušníka eskorty, který mu je nasadil. Uvedeným jednáním mělo dojít k porušení jeho práva nebýt podrobován ponižujícímu zacházení, práva na soukromí a práva na jinou právní ochranu. K porušení práva na soukromí a jinou právní ochranu mělo dojít též tím, že mu nebylo umožněno přijetí potravinového doplňku výživy. Závěrem ústavní stížnosti namítá, že krajské ani vrchní státní zastupitelství jeho podněty vůči výše uvedenému jednání řádně neposoudily a jejich sdělení jsou nepřezkoumatelná, čímž porušily jeho základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle stěžovatele nadto zásah do jeho základních práv přetrvává, neboť mu není umožněno přijímat běžné doplňky stravy ani v dalších balíčcích a i při další eskortě lze opět očekávat nepřiměřené použití omezujících prostředků. Z tohoto důvodu stěžovatel žádá s ohledem na naléhavost věci o přednostní projednání podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.

S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod Ústavní soud projednal ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.

Ústavní soud přezkoumal stěžovatelovy námitky a shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.

Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánu veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále uvedených.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí jednak proti tzv. jinému zásahu orgánů státní moci, čemuž odpovídá jak jeho argumentace, tak i obsah petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Stěžovatel napadl postup krajského a vrchního státního zastupitelství v souvislosti s vyřizováním jeho podnětů o přezkoumání postupu Vazební věznice v Olomouci ve vztahu k převozu na vazební jednání a při kontrole balíčku, v nichž spatřuje porušení svých základních práv. Navrhuje, aby Ústavní soud tato porušení jeho základních práv konstatoval a zakázal dotčeným orgánům v pokračování porušování těchto práv.

Ústavní soud je však toho názoru, že v daném případě o tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejde. K otázce způsobilosti "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení poškozenému být předmětem efektivní ústavní stížnosti se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Ve své judikatuře opakovaně dovodil, že napadená "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnutí" ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 868/06, III. ÚS 921/06, II. ÚS 471/07, I. ÚS 2433/09, II. ÚS 2245/09). Ze stejných důvodů nespadá do kompetence Ústavního soudu ochrana ústavních práv, jejichž porušení stěžovatel shledává v tom, že krajské a vrchní státní zastupitelství nepřijalo v jeho věci opatření, které by splňovalo představy stěžovatele o vyřízení jeho podnětů.

Protože se v případě "sdělení" krajského a vrchního státního zastupitelství zjevně nejedná o rozhodnutí ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a vzhledem k tomu, že Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatel domáhá vydání rozhodnutí, k němuž není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout (srov. též Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI a. s., 2007, s. 143).

Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelovo tvrzení o nepřiměřeném použití donucovacích prostředků, jímž mělo dojít k tak závažnému zásahu do jeho práv, jako je porušení tzv. zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestání, neobstojí. Ze sdělení krajského a vrchního státního zastupitelství vyplývá, že vzhledem k závažnosti trestné činnosti, pro kterou je vůči stěžovateli vedeno trestní stíhání, bylo předvedení stěžovatele k vazebnímu zasedání k Okresnímu soudu ve Zlíně provedeno v součinnosti s Policií ČR. Během eskorty došlo k použití donucovacích prostředků, a to pout na ruce a řetízků na nohy ve smyslu § 17 odst. 2 písm. e) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a Justiční stráži ČR, ve znění pozdějších předpisů. Jednalo se tedy o použití zákonného donucovacího prostředku, přičemž nebylo prokázáno, že by došlo k jeho použití nepřiměřeným způsobem. Podle šetření státního zástupce nebylo zjištěno, že by při eskortě stěžovatele byly použity další donucovací prostředky, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu nejsou relevantní ani odkazy stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se použití omezujících prostředků.

Ani další námitka stěžovatele, týkající se toho, že mu nebylo umožněno přijmout v balíčku běžně dostupný doplněk výživy, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, není relevantní. Ze sdělení krajského státního zástupce totiž vyplývá, že při kontrole předmětného balíčku bylo zjištěno, že vedle povolených věcí obsahoval práškový nápoj - potravinový doplněk pro výživu sportovců a také elektrickou rozdvojku do zásuvky. Tyto věci stěžovateli nebyly předány dle § 16 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, a byly vráceny osobě, která stěžovatele navštívila.

Ústavní soud neshledal, že by výše uvedenými jednáními došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavní soud tedy uzavírá, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

III.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a zčásti ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.