IV. ÚS 2055/13
IV.ÚS 2055/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Eleny Kukučkové, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem Sokolovská 394/17, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 33 Cdo 3278/2011-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010 č. j. 12 Co 472/2009-178 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2009 č. j. 25 C 230/2005-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 3. 2009 č. j. 25 C 230/2005-138 ve věci žalobce Ing. Milana Baldy (dále jen "žalobce") proti žalované (dále jen "stěžovatelka"), rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 940 000 Kč spolu s 1,5% úroky z prodlení od 1. 4. 2005 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále rozhodl o nákladech řízení a o vrácení zálohy na znalecký posudek žalobci.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 č. j. 12 Co 472/2009-178 potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně rozhodl o žalobou vymezeném předmětu řízení, zdůraznil, že v průběhu dokazování nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že zjištěné skutečnosti se liší od žalobních tvrzení a že nebyl naplněn odvolací důvod spočívající v nesprávných skutkových zjištěních. Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování, skutkové závěry přesvědčivě a pečlivě odůvodnil a podrobně se vypořádal s námitkami stěžovatelky. Odvolací soud proto poukázal na to, že mohl vycházet z těchto skutkových zjištění, neshledal potřebným opakovat provedené důkazy a v tomto směru pro stručnost odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnuti a dále mimo jiné zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že tvrzení stěžovatelky zůstalo v kontextu provedených důkazů zcela osamocené; naopak tvrzení žalobce bylo podpořeno celou řadou výpovědí a listinných důkazů. Městský soud proto konstatoval, že obvodní soud zcela správně vyhodnotil všechny provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu; následně odvolací soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat uzavření dohody o směně bytů bez jakéhokoli finančního vypořádání a dospěl k závěru, že stěžovatelkou uplatněný odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nebyl naplněn. Odvolací soud také poukázal na to, že nebyly naplněny odvolací důvody podle § 205a odst. 1 o. s. ř. (pro nezpůsobilost odvolacího důvodu) a podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. (kdy správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla ovlivněna ne zcela přiléhavým právním posouzením zjištěného skutkového stavu). V souvislosti s právě uvedenou okolností odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny dva na sobě nezávislé právní vztahy, a to smlouva kupní ve smyslu § 588 o. z. ohledně bytu stěžovatelky (jak správně dovodil soud prvního stupně); ohledně bytu žalobce (který nebyl vlastníkem předmětného bytu, ale pouze nájemcem družstevního bytu) však závěr o smlouvě kupní správný není, neboť žalobce byl ve smyslu § 230 obch. z. oprávněn převést na jiný subjekt (pouze) svá členská práva a povinnosti, a to na základě Dohody o převodu členských práv a povinností. Obvodní soud však správně zjistil, že k takovému převodu členských práv a povinností došlo a tato skutečnost nebyla mezi účastníky spornou; částka 340 000 Kč představuje rozdíl mezi sjednanou kupní cenou za byt stěžovatelky a cenou členských práv a povinností vážících se k bytu žalobce. Odvolací soud konečně poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že stěžovatelka svým jménem a na svůj účet pro žalobce realizuje prodej jejího původního bytu - kdy odvolací soud posoudil tuto dohodu podle § 724 a násl. o. z. jako smlouvu příkazní - a stěžovatelka žalobci dluží částku 600 000 Kč jako část dosud nepřevedené celé kupní ceny, kterou získala prodejem tohoto bytu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2013 č. j. 33 Cdo 3278/2011-203 dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v prvé řadě odmítl domněnku stěžovatelky (založenou na tom, že zatímco soud prvního stupně přiznal žalobci žalovanou částku z titulu nedoplatku kupní ceny, kdežto odvolací soud ji přiznal částečně z titulu dohody uzavřené podle § 230 obch. z. a částečně z titulu smlouvy uzavřené podle § 724 o. z.) o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud v této souvislosti zdůraznil, že diformitou se nerozumí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97 nebo usnesení ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/98). Okolnost, že soud prvního stupně uložil stěžovatelce platební povinnost z jiného titulu než odvolací soud, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu diformním; obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů použití § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jednoznačně vylučuje. Dovolací soud dále konstatoval nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) a také podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když v souzené věci zjevně nešlo ani o tzv. "spor o právo" ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatelka výtku nesprávnosti právního posouzení věci založila na kritice správnosti skutkových zjištění (když prosazuje svou verzi skutku, podle níž si účastníci dohodli pouze směnu bytů "kus za kus" bez finančního vyrovnání); k takovým námitkám se však při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží; skutkový základ sporu nelze zpochybnit a pro dovolací soud je závazný (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně prakticky shoduje s jejím dovoláním, zdůraznila věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. V případě právního posouzení skutkových zjištění nalézacími soudy vyslovila přesvědčení, že na předmětná skutková zjištění nelze aplikovat právní úpravu podle § 230 obch. z. a podle § 724 a násl. o. z., ale právní úpravu podle § 451 a násl. o. z.; v opačném případě se jedná o porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka dále (stejně jako v dovolání) podrobně poukázala na jí tvrzené procesní vady, kriticky posoudila průběh důkazního řízení před nalézacími soudy a zdůraznila, že tyto soudy přiznaly žalobci (na základě jiného skutkového stavu) více než požadoval; tím nalézací soud(-y) upřely stěžovatelce možnost uplatnění relevantních námitek. du
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť především odvolací soud (poté co ve srovnání se soudem prvního stupně přiléhavěji kvalifikoval posouzení právní stánky souzené věci) jasně a zřetelně vysvětlil důvody pro věcné potvrzení rozhodnutí soudu prvostupňového, když se současně opřel o správná zjištění tohoto soudu. Obdobně také Nejvyšší soud věcně posoudil a vysvětlil důvod, pro který v souzené věci obsahový vztah mezi rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu druhého stupně jednoznačně vylučuje použití § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud ostatně ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu neshledává v ústavní stížnosti další kritickou argumentaci, a to (dokonce) ani s poukazem na to, že dovolací soud neměl její dovolání odmítnout z jiných důvodů.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatelky nutně musí jevit jako spektakulární a lichá. Stěžovatelka posouzení věci v nalézacím řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje.

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.