IV. ÚS 2052/12
IV.ÚS 2052/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 3. 2012 č. j. 12 EC 13/2012-38 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci pro porušení článku 90 Ústavy a práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 12 EC 13/2012-38 uložil žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce jakožto postupníku pohledávky vůči žalovanému částku ve výši 1 008 Kč s prodlením představující jízdné v městské hromadné dopravě a přirážku za jízdu bez jízdního dokladu (výrok I.). Procesně úspěšné stěžovatelce přiznal na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II.) představující zaplacený soudní poplatek; ostatní stěžovatelkou uplatněné náklady řízení nepovažoval za potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Vysvětlil, že stěžovatelka své nároky uplatňuje vzorovým návrhem, jehož vyplňování je rutinní činnost bez nutnosti odborných znalostí, a dodal, že podnikatel má disponovat vlastními personálními a technickými zdroji a odbornými znalostmi.

Stěžovatelka namítá, že okresní soud výrok o nákladech řízení dostatečně neodůvodnil a rozhodl tak svévolně, protože o otázce nepřiznání náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatelky nerozhodoval v rámci diskrečního oprávnění dle ustanovení § 150 nebo § 151 odst. 2 o. s. ř. ani neodkázal na žádné jiné zákonné ustanovení. Je názoru, že není věci soudu posuzovat účelnost vynaložených nákladů procesní strany na pomoc advokáta. Má za to, že soud nezohlednil její náklady vynaložené na mzdy jejích zaměstnanců, software, nájemného a provozu kanceláře a potřeby vyhledat odborné péče advokáta při hájení svých práv. Soud naopak nepatřičně přihlédl k tomu, že stěžovatelka je oproti žalované fyzické osobě ekonomicky silnější subjekt, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení, a dodává, že v situaci, kdy dopravním podnikům je přiznávána náhrada nákladů řízení v plné výši, jí nebyl zachován ani rovný přístup k právům v porovnání s postupitelem. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012. Dodává, že ani u bagatelních sporů nemá být trpěno porušování práva bez jakýchkoli citelnějších následků a poukazuje na novelizaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která reagovala na situace, kdy náhrada nákladů řízení je soudy cíleně snižována nebo nepřiznána vůbec.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1693/12 ze dne 17. 5. 2012 (dostupné, stejně jako rozhodnutí dále uvedená, na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.

K poukazu stěžovatelky na nález I. ÚS 3923/11 je vhodné připomenout, že v tomto nálezu nabídnutá eventualita hodnocení náhradově nákladových rozsudečných výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" je toliko jednou z více možností, pročež - budiž podotknuto zde jen jako obiter dictum - v mnoha jiných (k nyní projednávané věci připodobnitelných) případech shledal Ústavní soud za ústavně konformní i přiznání náhrady nákladů řízení jen ve výši zaplaceného soudního poplatku (srov. např. usnesení IV. ÚS 2777/11 i celá řada usnesení pro zjevnou neopodstatněnost odmítajících mnoho věcně se nelišících stěžovatelčiných návrhů).

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.