IV. ÚS 2050/13
IV.ÚS 2050/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petra Bartheldiho, zastoupeného JUDr. Andreou Jamborovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 98, Kolín 3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 7. března 2013 č. j. 23 Co 33/2013-180 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. října 2012 č. j. 25 C 30/2012-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 odst. 3, čl. 30, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 7. března 2013 č. j. 23 Co 33/2013-180 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. října 2012 č. j. 25 C 30/2012-131, kterým soud prvního stupně zamítl požadavek žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel), aby s účinností od 30. června 2012 byla zrušena jeho vyživovací povinnost vůči žalované - dceři žalobce (výrok pod bodem I) a zároveň soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 19 440 Kč (výrok pod bodem II).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudů ve věci jeho návrhu na zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované a namítá, že navrhl provedení výslechu žalované, která pracuje v čajovně, avšak soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, aniž by tento svůj závěr jakkoli odůvodnil. Stěžovatel dále namítá, že navrhoval provedení výslechu dalších svědků, ani tyto výslechy však soud prvního stupně neprovedl a nepřihlédl ani ke všem listinám, které mu předložil. Stěžovatel poukazuje na to, že pobírá invalidní důchod, přičemž kromě běžných výdajů hradí vysoké náklady spojené se svým léčením a dále výživné své dcery, která nestuduje na státní, ale na soukromé vysoké škole. Jednání žalované považuje stěžovatel za odporující dobrým mravům.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem ve stížnosti uplatněných námitek, a to se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94).

Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ustanovení § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.

V souzené věci se Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu při posuzování požadavku žalobce správně zabýval tím, zda ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 o. s. ř. se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek a posuzoval podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině odůvodněné potřeby žalované na straně jedné a schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce, jako osoby povinné k poskytování výživného. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vyložil, že důvodem pro změnu předchozího rozhodnutí o výživném nemůže být pouze ukončení středoškolského studia žalované, ale prokázání její schopnosti se samostatně živit dle ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině. Tuto skutečnost žalobce neprokázal a ani v odvolacím řízení nebyla zjištěna, neboť žalovaná se stále pokračujícím studiem (na Literární akademii v Praze) připravuje na budoucí povolání. Odvolací soud se ztotožnil také s tím, že poměry žalobce nedoznaly takové změny, aby bylo možné přistoupit ke změně předchozího rozhodnutí o výživném dle ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině. S ohledem na uvedené se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou dány předpoklady pro zrušení ani snížení výživného ze strany žalobce pro zletilou žalovanou.

Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, ale tato jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.