IV. ÚS 2047/09
IV.ÚS 2047/09 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti JN TRANS, s. r. o., se sídlem 17. listopadu 237, 530 02 Pardubice, zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem, AK se sídlem Pod Věží 3, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2008 č. j. 31 Ca 21/2007-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2009 č. j. 5 Afs 53/2008-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdila rovněž, že soudy nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům ve smyslu čl. 90 Ústavy.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že správní soudy vycházely z nesprávného pojetí důkazního břemene a zejména v tom, že nevzaly v úvahu nezákonný původ důkazů provedených v daňovém řízení.

Stěžovatelka poukazovala zejména na skutečnost, že ve věci nebyla provedena daňová kontrola; provádění důkazů mimo rámec daňové kontroly pak označila za nezákonné a protiústavní. Skutečnost, že správce daně doměřil daň nikoli na základě daňové kontroly, nýbrž na základě vytýkacího řízení, je dle stěžovatelky v rozporu s § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), i s judikaturou Nejvyššího správního soudu zdůrazňující význam daňové kontroly. Protiústavní aspekt pak spatřuje v tom, že se nemohla v daňovém řízení bránit tak kvalifikovaně, jako by to bylo možné po provedení daňové kontroly.

II.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda se právní závěry učiněné obecnými soudy nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Pro zásah Ústavního soudu však důvody takto naznačené nalezeny nebyly.

Skutečnost, že ve věci nebyla zahájena daňová kontrola a důkazy byly prováděny v rámci vytýkacího řízení, není dle Ústavního soudu v rozporu s ústavními kautelami vztahujícími se na daňové řízení. Stěžovatelka nepochybně měla možnost na důkazy provedené správcem daně reagovat a hájit svá práva v plném rozsahu. Jak ostatně vyplývá z napadeného rozsudku i ze spisu, pokusila se uskutečnění zdanitelného plnění prokázat hned několika důkazy. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že byla zkrácena na svých procesních právech. Ani skutečnost, že správce daně na základě stěžovatelkou navržených důkazů nedospěl k závěru, že ke zdanitelnému plnění fakticky došlo, není porušením jejích ústavně garantovaných práv. Stěžovatelce totiž nesvědčí žádné základní právo na úspěch v řízení. Správní orgány a následně i správní soudy veškeré důkazy ústavně konformně vyhodnotily a své skutkové závěry řádně zdůvodnily.

Ústavní soud pak nemůže přitakat ani - blíže nezdůvodněné - námitce týkající se údajně nesprávného určení přechodu důkazního břemene. Ústavní soud považuje judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008 č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, www.nssoud.cz) stran přechodu důkazního břemene podle § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu za ústavně konformní. Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek proti názoru Nejvyššího správního soudu, podle nějž sice stěžovatelka unesla prvotní důkazní břemeno, avšak poté - na základě rozsáhlého důkazního materiálu shromážděného správcem daně - na ni důkazní břemeno přešlo zpět.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.