IV. ÚS 2046/13
IV.ÚS 2046/13 ze dne 4. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Horákovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 5, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013 č. j. 20 Co 101/2013-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. listopadu 2012 č. j. 28 P 23/2012-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to pro porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. listopadu 2012 č. j. 28 P 23/2012-97 svěřil nezletilou B. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky. Současně otci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) uložil povinnost připívat na výživu nezletilé částkou 25 000,- Kč měsíčně počínaje dnem právní moci rozsudku a dnem právní moci výroku soudu o rozvodu manželství rodičů tak, že výživné ve výši 12 000,- Kč je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky a výživné ve výši 13 000,- Kč je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem na účet nezletilé. Návrh otce na svěření nezletilé B. do střídavé výchovy rodičů zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013 č. j. 20 Co 101/2013-138 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově nezletilé potvrzen. Ve výroku o výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že výživné ve výši 13 000,- Kč je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci na účet nezletilé, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, které svěřily nezletilou B. pro dobu před a po rozvodu manželství do výchovy matky a zároveň zamítly návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů. Stěžovatel namítá, že názor nezletilé na toto uspořádání poměrů nebyl soudy zjištěn objektivně a dostatečně. Soudy obou stupňů se podle stěžovatele nevypořádaly s tím, jak by střídavá péče reálně ve vztahu k nezletilé B. fungovala. Stěžovatel poukazuje na to, že i přes právo nezletilého dítěte svobodně vyjádřit svůj názor konečné hodnocení zájmů nezletilé přísluší dospělým osobám, resp. v projednávané věci soudům, které by měly korigovat představy a názor dítěte o tom, co je pro ně v konkrétní věci vhodné a co nikoliv. V této souvislosti stěžovatel namítá rozpor s ústavním pořádkem i pokud jde o samotný průběh výslechu nezletilé provedený soudem prvního stupně. Stěžovatel dále namítá, že soudy obou stupňů nijak nezjišťovaly, zda došlo v průběhu řízení k ovlivňování nezletilé matkou a poukazuje na význam otcovské role ve výchově nezletilé dcery. Pokud jde o výživné na nezletilou B., poukazuje stěžovatel na to, že má ještě nezletilého syna D., a namítá, že s ohledem na výši výživného, která byla soudy určena pro nezletilou B., by byl jeho syn znevýhodněn a poškozen. Stanovením výše výživného pro nezletilou dceru B. nastala situace, kdy obě děti stěžovatele budou mít rozdílné životní úrovně, neboť výše příjmů stěžovatele nedosahuje takové částky, aby otec mohl dětem přispívat stejnou měrou.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V souzené věci se odvolací soud po doplnění dokazování ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to jak pokud jde o výrok o svěření nezletilé do výchovy, který vychází z přání nezletilé, tak i pokud jde o výrok o výši výživného, placeného otcem nezletilé, přičemž změnu ve výroku o výživném provedl odvolací soud pouze ohledně označení konkrétního čísla účtu nezletilé pro tvorbu úspor.

Ústavní soud ověřil, že postup soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.