IV. ÚS 2035/13
IV.ÚS 2035/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Anthonyho Blocha, zastoupeného JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2013 č. j. 12 Co 200/2013-325 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. února 2013 č. j. 9 C 82/2011-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 11. února 2013 č. j. 9 C 82/2011-310 Okresní soud v Klatovech připustil, aby do řízení vstoupil na straně žalobců vedlejší účastník Jan Kalvoda, advokát se sídlem v Praze 6, (výrok pod bodem I) a nepřipustil, aby na straně žalovaných jako vedlejší účastníci vystupovali Jiří Wuchterle, Zdeňka Aschenbrennerová a Mgr. Taťána Kroová (výrok pod bodem II). Proti tomuto usnesení podali žalovaní ad 2) až 4) odvolání (žalovaný ad 2) vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako stěžovatel). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2013 č. j. 12 Co 200/2013-325 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů, které připustily, aby do řízení vstoupil na straně žalobců jako vedlejší účastník Jan Kalvoda, avšak nepřipustily, aby na straně žalovaných jako vedlejší účastníci vystupovali Jiří Wuchterle, Zdeňka Aschenbrennerová a Mgr. Taťána Kroová. Za extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti stěžovatel považuje výklad ustanovení § 93 o. s. ř., který porušuje zásadu rovnosti, kdy na straně žalobců postupují soudy při výkladu nepřiměřeně extenzivně a naopak na straně žalovaných příliš restriktivně, a dále absenci odůvodnění odvolacího rozhodnutí, v němž není reagováno na námitky, jimiž odvolatelé brojili proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. února 2013 č. j. 9 C 82/2011-310 a se kterými se žádný ze soudů ve věci rozhodujících nevypořádal.

Stěžovatel poukazuje na to, že Mgr. Taťána Kroová, Zdeňka Aschenbrennerová a Jiří Wuchterle nepochybně právní zájem na výsledku řízení mají, neboť v případě obnovení existence sdružení by se obnovila i jejich členská práva a povinnosti a práva a povinnosti spojená s výkonem funkce člena kontrolní komise sdružení. Prohra žalovaných se tedy nepříznivě dotkne jejich právního postavení, ať již např. v povinnosti hradit členské příspěvky nebo ve výkonu povinností vyplývajících z funkce člena kontrolní komise, a to bez nároku na odměnu.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a to se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nepřipuštění vedlejšího účastenství členů kontrolní komise sdružení Jiřího Wuchterleho, Zdeňky Aschenbrennerové a Mgr. Taťány Kroové v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech a podrobuje kritice právní závěry, které soudy obou stupňů v souzené věci učinily.

Pokud jde o posouzení dané problematiky, Ústavní soud, který posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, aby blíže vymezily podmínku pro připuštění vedlejšího účastenství (právní zájem na výsledku sporu). Ústavní přezkum těchto výroků může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně. Tvrzení stěžovatele ohledně věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, usnesení sp. zn. II. ÚS 1589/11) - přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní, jak se v předmětné věci stalo.

Pro úplnost ústavní soud uvádí, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, tedy na vítězství ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. V nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 Ústavní soud vyslovil, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád - komentář, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 307). Smyslem tohoto institutu je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil.

Vedlejší účastník má však za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 718/06, sp. zn. II. ÚS 1589/11).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci soud prvního stupně velmi pečlivě posoudil oznámení Jana Kalvody, že hodlá vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobců, i podání Jiřího Wuchterleho, Zdeňky Aschenbrennerové a Mgr. Taťány Kroové ohledně jejich vstupu do řízení na straně žalovaných, včetně vyjádření žalovaných ad 2) až 4) a žalovaného ad 1). Závěr soudu prvního stupně, jenž připustil účast Jana Kalvody, který nadále bude vystupovat jako vedlejší účastník na straně žalobců a nepřipustil účast vedlejších účastníků na straně žalované Jiřího Wuchterleho, Zdeňky Aschenbrennerové a Mgr. Taťány Kroové, pak shledal odvolací soud správným a zákonu odpovídajícím.

Podle názoru Ústavního soudu Krajský soud v Plzni, resp. Okresní soud v Klatovech v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyložily své závěry o tom, proč právní zájem těchto osob na výsledku řízení neshledal. Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.