IV. ÚS 2032/13
IV.ÚS 2032/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Ladislava Varmuži, zastoupeného Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013 č. j. 28 Cdo 2443/2012-311, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2012 č. j. 28 Co 9/2010-269 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2009 č. j. 38 C 16/2007-213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 10. 2009 č. j. 38 C 16/2007-213 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení; k němu mělo dojít tím, že žalovaný (Statutární město Zlín) zrušil obchodní veřejnou soutěž (dále jen "soutěž") a stěžovateli předmětnou částku - uhrazenou v souladu s podmínkami soutěže jako nevratný administrativní poplatek - odmítl vrátit. Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel znal podmínky soutěže (žalovaný si mimo jiné vyhradil právo soutěž kdykoliv a bez uvedení důvodu zrušit nebo odmítnout všechny předložené návrhy), mohl vyhodnotit rizika, která pro něj z účasti v soutěži vyplývají (včetně možné "ztráty" zaplaceného administrativního poplatku). Soud prvního stupně uzavřel s tím, že vyhlášení soutěže v rozporu s dobrými mravy, resp. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku neshledal.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2012 č. j. 28 Co 9/2010-269 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že stanovení nevratného administrativního poplatku ve výši 200 000 Kč za účast v soutěži nelze považovat za podmínku, která by byla v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku). V podmínkách soutěže bylo výslovně a srozumitelně stanoveno, že se jedná o poplatek, který se nevrací, to připouští i odborná literatura a v praxi se nejedná o něco zcela výjimečného. Od stěžovatele jako osoby pohybující se v podnikatelské sféře bylo možno očekávat profesionální přístup, jakož i vyhodnocení všech rizik spojených s účastí v soutěži; bylo proto na jeho uvážení, zda akceptuje, že soutěž může být žalovaným zrušena a zaplacený registrační poplatek mu nebude vrácen.

Krajský soud dále uvedl, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by žalovaný předem počítal s tím, že vybere od účastníků registrační poplatek a soutěž následně zruší. Důvodem pro zrušení soutěže byly naopak zcela konkrétní obavy žalovaného, že pokud by soutěž sám nezrušil (ať již by připustil účast společnosti Energie AG nebo nikoliv), její výsledek by mohl být neúspěšnými účastníky napaden. Skutečnost, že žalovaný ke zrušení přikročil ještě před podáním nabídek, svědčí o jeho snaze o transparentnost. Stěžovatel navíc získal dokumenty týkající se společnosti Teplo Zlín a jako osoba aktivně činná v podnikání získal exkluzivní informace, které může dále využít. Účel poplatku, kterým byla úhrada transakčních nákladů spojených s přípravou soutěže, lze podle odvolacího soudu považovat za legitimní a nelze jej považovat ani za nepřiměřený.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 4. 2013 č. j. 28 Cdo 2443/2012-311 dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu, který mu byl doručen dne 20. 3. 2012, podal dne 17. 5. 2012 včasné dovolání; dne 21. 5. 2012 dovolatel dovolání doplnil, avšak k tomuto podání dovolací soud s ohledem na dvouměsíční lhůtu stanovenou k podání dovolání ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. nemohl přihlédnout.

Nejvyšší soud v prvé řadě dovodil, že pro přípustnost dovolání přichází v úvahu toliko možnost daná § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pouze za podmínky, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné a výhradním dovolacím důvodem je důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelem namítaná vada řízení [otázka souladu výkonu konkrétního práva s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku)] však za otázku, která má po právní stránce zásadní význam, považovat nelze. V otázce posouzení toho, zda stanovení nevratného administrativního poplatku ve výši 200 000 Kč za účast v obchodní veřejné soutěži nelze považovat za podmínku, která by byla v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku), dovolací soud s odkazem na judikaturu (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 a ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 22 Cdo 819/2009), poukázal na dlouhodobě akceptovaný názor. Podle tohoto náhledu oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 o. z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších stupňů, dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

Podle přesvědčení dovolacího soudu výše připomenuté úvahy a závěry odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené považovat nelze, a to právě v kontextu konkrétního případu, ve kterém nevyšly najevo žádné indicie, z nichž by bylo patrno, že žalovaný měl v úmyslu se nekale obohatit tím, že by vybral poplatky za účast v soutěži a tu následně zrušil. Dovolací soud uvedené doprovodil další argumentací, analýzou vlastního judikátu (rozsudek ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2184/2007) a odůvodnění uzavřel s tím, že argumentace odvolacího soudu obstojí i bez ohledu na to, zda stěžovatel skutečně v souvislosti se soutěží získal informace, které využil (mohl využít) ve svém dalším podnikání či nikoliv.

III.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě popsal skutkový stav, poukázal na to, že dovolacímu soudu položil čtyři otázky zásadního právního významu, když druhé dvě z nich uplatnil až v (druhém) podání ze dne 18. 5. 2012, které bylo soudu doručeno dne 21. 5. 2012, tj. nejblíže následující pracovní den po dni 20. 5. 2012 (neděle), na který připadl konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Stěžovatel odůvodnění dovolacího soudu považuje za nepřesvědčivé, neboť se mu žádného reálného protiplnění od žalovaného nedostalo; zdůraznil, že nelze automaticky předjímat, že by žalovaný (vysoký - nikoliv bagatelní) poplatek nevrátil, neboť jsou to právě dobré mravy, resp. zásady poctivého obchodního styku, jež představují limity svědčící ve prospěch stěžovatelova porušeného práva, a to navíc za situace, kdy si žalovaný vyhradil právo soutěž zrušit. Stěžovatel v dalším připomněl výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a uvedl, že civilní soudy nerozhodly v souladu s ekvitou, celou záležitost posuzovaly z hlediska skutečností, jež jsou právně bezvýznamné, popř. jednostranné. Stěžovatel poukázal na svá očekávání ohledně uskutečnění soutěže a vědomě zopakoval své (již dříve uvedené) výhrady.
IV.

Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Stěžovatel především poukazuje na to, že v jeho věci došlo k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. Ústavní soud koneckonců již uvedl (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2569/12 a také již připomenuté usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97), že v případě institutu "dobrých mravů" se jedná o relativně neurčitý pojem, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je zásadně věcí volné úvahy soudů, která však nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí - tedy, že by závěry soudů nebyly v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodněny; to by výjimečně platilo i tehdy, jestliže by jejich formálně správné závěry byly v extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti.

V souzené věci však nic takového dovodit nelze, postup soudů nebyl shledán svévolným. Úvaha soudu založená na aplikaci § 3 odst. 1 o. z. proto musí být v konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními (nález sp. zn. I. ÚS 528/99). Dovolací soud připomněl argumentaci prvostupňového a především druhostupňového soudu a zdůraznil, že úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené považovat nelze. Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci všechny dotčené soudy zřetelně, přehledně a ústavně přijatelně vysvětlily, proč v dané věci rozpor s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku neshledaly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před uvedenými orgány neznamená sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele nutně musí jevit nejen jako spektakulární, ale také jako postup, který posouzení věcné stránky souzené věci ze strany obecných soudů v určitém smyslu ignoruje.

Ústavní soud se současně neopomněl zabývat stěžovatelovou argumentací týkající se doplnění dovolání ze dne 18. 5. 2012 doručeného dne 21. 5. 2012, k němuž dovolací soud (s ohledem na dvouměsíční lhůtu stanovenou k podání dovolání ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř.) nepřihlédl.

Ústavní soud musí v prvé řadě připustit, že právě s ohledem na pravidla počítání času upravená v § 57 o. s. ř. a především v jeho odstavci druhém, je skutečně posledním dnem lhůty (až) nejblíže následující pracovní den po dni 20. 5. 2012 (neděle), na který připadl konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Ústavní soud však věnoval pozornost také obsahově věcné stránce tohoto (doplňujícího) podání ze dne 18. 5. 2013. Z obsahu soudního spisu zjistil, že po obsahově věcné stránce se druhé dvě (podle přesvědčení stěžovatele další) uplatňované otázky zásadního právního významu v zásadě neliší od prvních dvou otázek zásadního právního významu, jež uplatnil v podání ze dne 13. 5. 2012 (dovolacímu soudu doručeném dne 17. 5. 2012). Srovnáním obsahu první uplatňované otázky zásadního právního významu (bod č. 2 odrážka první) stěžovatelova (doplňujícího) podání ze dne 18. 5. 2013 s otázkou zásadního právního významu uvedenou v bodě č. 8 odrážka první (a dále např. s obsahově shodnou s argumentací např. v bodě č. 26) stěžovatelova podání ze dne 13. 5. 2012 nelze dovodit nic jiného, než že se obsahově a věcně jedná o tutéž nastolovanou otázku. Obdobné je nutno konstatovat i ve vztahu mezi druhou uplatňovanou otázkou zásadního právního významu (bod č. 2 odrážka druhá) stěžovatelova (doplňujícího) podání ze dne 18. 5. 2012 s bodem č. 8 odrážka druhá (a dále např. s obsahově shodným s bodem č. 32 a 38) stěžovatelova podání ze dne 13. 5. 2012, když navíc dovolací soud postavil najisto, že v souzené věci nevyšly najevo žádné indicie, z nichž by bylo patrno, že žalovaný měl v úmyslu se nekale obohatit tím, že by vybral poplatky za účast v soutěži a tu následně zrušil.

Ústavní soud proto v otázce posouzení této (obsahově věcné) stránky doplňujícího podání dovodil, že se na jeho základě nejedná o rozšíření původních dvou otázek zásadního právního významu, ale pouze o reformulované otázky, jež jsou obsaženy již v dovolání ze dne 13. 5. 2012, na něž dovolací soud navíc dostatečně jasně, zřetelně a ústavně konformně reagoval. Ústavní soud proto uzavírá s tím, že stěžovatelovu argumentaci ("novými" či "dalšími" otázkami zásadního právního významu) nelze považovat za přiléhavou. Jedná se spíše o spektakulární doplnění původního podání, které neobsahuje nové skutečnosti ani novou argumentaci; jeho akceptace (a to i za situace, jež zohledňuje skutečnost včasného doplňujícího podání) by bylo projevem čistého formalismu, který by především s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu a princip procesní ekonomie vedl (pouze) k prodloužení řízení.

Ústavní soud musí konečně zdůraznit, že soudy uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, svá rozhodnutí vážily na okolnosti souzené věci, podrobnější argumentace soudů je jasná, přesvědčivá a srozumitelná; jejich úvahy nelze shledat za nepřiměřené či dokonce extrémní.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.