IV. ÚS 203/06
IV.ÚS 203/06 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti exekutora Mgr. Kamila Brančíka se sídlem Velkomoravská 1, Hodonín, právně zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Jaromírem, Masarykovo nám. 8, Hodonín, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 12. 2005 č.j. 16 Nc 4228/20004-13 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2006 č.j. 14 Co 41/2006 25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.

Po stránce formální lze kontovat, že předmětná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel výrokem I. zproštěn vedením exekuce v právní věci oprávněného PRAFIS, a. s. Výrokem II. zmíněného usnesení rozhodl okresní soud tak, že stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce a výrokem III. pověřil okresní soud vedením exekuce JUDr. Evu Jablonskou.

Krajský soud v Plzni napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení Okresního soudu v Chebu s tím, že soudní exekutor není s ohledem na ustanovení § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen e. ř. ), oprávněnou osobou k podání odvolání proti unesení okresního soudu.

Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť exekutorovi náleží dle ustanovení § 52 e. ř. a přiměřeného použití ustanovení § 94 o. s. ř. přinejmenším právo být účastníkem řízení ohledně té části řízení, v níž se rozhoduje o nákladech exekuce.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněny podat fyzické nebo právnické osoby podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Pro podání ústavní stížnosti platí zákonná 60denní lhůta, jejíž počátek se odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.

V předmětném případě se stěžovatel domnívá, že ho měl Krajský soud v Plzni považovat za účastníka řízení, neboť rozhodoval o jeho právech a povinnostech. Vzhledem k výše uvedenému však Ústavní soud k této námitce konstatuje, že z vyjádření stěžovatele a ani z vyžádaného soudního spisu není zřejmé, že by stěžovatel v dané věci využil všech procesních prostředků k ochraně práva. Za situace, kdy jej nepovažoval odvolací soud za účastníka řízení, nebyla mu dána možnost vystoupit před soudem a tento se mohl svých práv domáhat prostřednictvím žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což však neučinil.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyužil všech procesních prostředků k ochraně práva, Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.