IV. ÚS 2023/13
IV.ÚS 2023/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jana Námisňáka, CSc., zastoupeného JUDr. Janou Hejlovou, advokátkou se sídlem Kotlářská 47, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 5. 2011 č. j. 7 C 89/2009 129, Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012 č. j. 21 Co 430/2011-150 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2013 č. j. 32 Cdo 1832/2012-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými byl zavázán k zaplacení částky 200 000 Kč s přísl., a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.

V řízení u civilních soudů se žalobce vůči stěžovateli domáhal zaplacení částky 200 000 Kč představující zálohu, kterou zaplatil stěžovateli na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 3. 7. 2007. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že smluvní vztah mezi účastníky smlouvy zanikl, aniž bylo dílo předáno a dokončeno, přičemž stěžovatel neprokázal, že důvodem zániku smlouvy byl nedostatek součinnosti žalobce případně následná nemožnost plnění. Vzhledem k tomu, že soudy měly rovněž za prokázané, že žalobce při podpisu smlouvy o dílo zaplatil smluvenou zálohu, zavázaly stěžovatele k jejímu zaplacení.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvádí argumentaci předkládanou v řízení u civilních soudů. Především poukazuje na to, že žalobce nebyl schopen prokázat, že stěžovateli poskytnul nutnou součinnost, ačkoliv tato povinnost vyplývá nejen ze smlouvy o dílo, ale i z právních předpisů. Je přesvědčen, že soudy nepřistupovaly k hodnocení důkazů stejně u obou účastníků, a to zejména pokud jde o prokázání zaplacení zálohy ze strany žalobce a prokázání zaslání plnění stěžovatelem žalobci. Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání. Podle jeho přesvědčení bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo soudy rozdílně posuzovanou otázku zásadního právního významu, a to otázku součinnosti podle právních předpisů a podle smluvního vztahu.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že ze strany žalobce skutečně došlo k zaplacení zálohy ve výši 200 000 Kč. Stejně tak dostatečně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že k zániku smlouvy došlo z důvodů prodlení na straně zhotovitele (stěžovatele), přičemž žalobci ani nebylo možné vytýkat nedostatek součinnosti. Z odůvodnění obou rozhodnutí dále vyplývá, že soud prvního stupně hodlal při jednání nařízeném po zrušení jeho prvního rozsudku odvolacím soudem stěžovatele poučit podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o jeho důkazní nouzi, případně i o nouzi tvrzení, avšak stěžovatel i jeho právní zástupce se k jednání nedostavili a možnosti, aby jim bylo poučení poskytnuto se tak vzdali. Za nastalé situace soud posoudil vzájemné vypořádání účastníků podle ustanovení § 543 odst. 1 obchodního zákoníku tak, že pokud se žalobci nedostalo žádného plnění ze smlouvy o dílo, žalovaného stěžovatele stíhá povinnost vrátit žalobci celou zaplacenou zálohu.

Ústavní soud neshledal, že by ze strany soudů došlo při hodnocení důkazů k nerovnému přístupu ke stranám sporu. Civilní soudy hodnotily důkazy z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich rozhodnutí není logický rozpor. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci, přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda žalobce poskytl či neposkytl stěžovateli potřebnou součinnost pro splnění smlouvy o dílo ani se znovu zabývat zjištěním, zda došlo k zaplacení zálohy.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že této možnosti plně nevyužil a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, jak Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.