IV. ÚS 2021/13
IV.ÚS 2021/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Hlásenské, zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2013 č. j. 23 C 112/2012-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2013 č. j. 23 C 112/2012-95, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2013 č. j. 23 C 112/2012-95 byla žalované Heleně Hlásenské (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost za období od 17. srpna 2009 do 31. prosince 2011 zaplatit žalobkyni DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentuře, o. s., 1/2 žalovaných bezdůvodných obohacení, tj. 731,19 Kč s příslušenstvím, 1 903,95 Kč s příslušenstvím a 1 996,70 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Žaloba o vydání bezdůvodných obohacení za období od 17. srpna 2009 do 31. prosince 2011 co do 1/2, tj. 731,19 Kč s příslušenstvím, 1 903,95 Kč s příslušenstvím a 1 996,70 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta (výrok pod bodem II) a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 253,- Kč (výrok pod bodem III).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do její majetkové sféry, neboť musela zaplatit částku, která byla soudem stanovena libovolně. Navíc se podle krajského soudu jednalo o bezdůvodné obohacení spočívající v neplacení autorské odměny stěžovatelkou. Stěžovatelka namítá, že do práv a svobod druhých lidí nezasahovala, neboť kopie autorských děl nezhotovovala a svým zaměstnancům pořizování kopií autorských děl výslovně zakázala. Stěžovatelka soudu vytýká, že odmítl provést výslech jejích zaměstnanců a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatelka dále namítá, že přestože měla žalobkyně jen poloviční úspěch, uložil jí soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení.
III.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009, není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů rozhodujících ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představují peněžní částky jistiny ve výši 731,19 Kč, 1 903,95 Kč a 1 996,70 Kč.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud v uvedených usneseních uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vznik škody či rozhodování soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále brojí proti výroku krajského soudu, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05).

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to soudy rozhodující ve věcech civilních, trestních či správních, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze soudů rozhodujících ve věcech civilních, trestních či správních, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.