IV. ÚS 201/04
IV.ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005

N 3/36 SbNU 19
Dokazování v soudním řízení občanském

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 5. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 17. 2. 2004 sp. zn. 31 Co 9/2004, 31 Co 10/2004, 31 Co 11/2004, 31 Co 81/2004 a 31 Co 82/2004 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 18. 10. 2001 sp. zn. 3 C 77/99 ve znění opravného a doplňujícího usnesení z 2. 4. 2002 č. j. 3 C 77/99-204, doplňujícího rozsudku z 26. 11. 2002 č. j. 3 C 77/99-223, opravného usnesení z 31. 7. 2003 č. j. 3 C 77/99-245 a opravného usnesení z 5. 11. 2003 č. j. 3 C 77/99-252 ohledně určení vlastnictví nemovitostí (posouzení splnění podmínek pro vrácení daru).
I. V řízení vedeném před Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 3 C 77/99 a v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Co 9/2004, 31 Co 10/2004, 31 Co 11/2004, 31 Co 81/2004 a 31 Co 82/2004 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004 č. j. 31 Co 9/2004-270, 31 Co 10/2004, 31 Co 11/2004, 31 Co 81/2004 a 31 Co 82/2004 se zrušuje.

III. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 10. 2001 č. j. 3 C 77/99-181 ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 2. 4. 2002 č. j. 3 C 77/99-204, doplňujícího rozsudku ze dne 26. 11. 2002 č. j. 3 C 77/99-223, opravného usnesení ze dne 31. 7. 2003 č. j. 3 C 77/99-245 a opravného usnesení ze dne 5. 11. 2003 č. j. 3 C 77/99-252 se odmítá.
Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2004 se M. Š. (dále jen "stěžovatelka", případně "žalobkyně 2/") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů.

I.

Žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-východ dne 12. 4. 1999 se stěžovatelka (žalobkyně 2/) a její matka M. A. (dále též "žalobkyně 1/") domáhaly určení, že jsou vlastnicemi, a to žalobkyně 2/ jedné ideální čtvrtiny a žalobkyně 1/ jedné ideální poloviny domu č. p. 27 a dalších nemovitostí v obci R., k. ú. R. a k. ú. O. Tyto své ideální části žalobkyně darovaly žalovanému Janu A., vnukovi žalobkyně 1/, a to darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 21. 4. 1997.

Dle přesvědčení žalobkyň se obdarovaný již po delší dobu choval k žalobkyni 1/ hrubým způsobem, a proto ho dopisem ze dne 25. 3. 1999 vyzvaly k vrácení daru. Na výzvu nebylo nijak reagováno a z toho důvodu se žalobkyně obrátily na soud s žalobou na určení, že se obnovilo jejich vlastnické právo k darovaným ideálním částem nemovitostí.

V průběhu řízení žalobkyně 1/ zemřela, proto se stěžovatelka domáhala též určení, že do dědictví po matce M. A. patří jedna ideální polovina nemovitostí, a to i vůči druhému žalovanému, tj. Josefu A., synovi M. A..

V rámci civilního sporu šlo o posouzení, zda byly splněny podmínky pro vrácení daru dle § 630 občanského zákoníku, tj. zda se žalovaný Jan A. choval k žalobkyni 1/, která je současně členem rodiny žalobkyně 2/, tak, že tím hrubě porušil dobré mravy. Důkazní břemeno nesly stěžovatelky.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 10. 2001 ve znění doplňujícího a opravného usnesení, doplňujícího rozsudku a opravných usnesení, oba návrhy stěžovatelky zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro vrácení daru ve smyslu § 630 občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by první žalovaný hrubě porušoval dobré mravy vůči stěžovatelce a její matce.

Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že nalézací soud opomněl jí navržené důkazy, provedené důkazy nesprávně hodnotil a věc nesprávně právně posoudil. Okresnímu soudu konkrétně vytkla, že

- nepřihlédl k potvrzení MUDr. Š. týkajícího se ošetření první žalobkyně dne 9. 1. 1999, a toto potvrzení nezhodnotil,

- nepřihlédl a nezhodnotil opis anamnézy první žalobkyně z nemocnice v Říčanech ze dne 19. 7. 1999,

- důkaz vyjádřením vyjádření Okresního úřadu Praha-východ, referátu sociálních věcí, pouze popsal, aniž by jej zhodnotil,

- nepřihlédl ke skutečnostem obsaženým ve spise Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 173/98, především k výpovědi první žalobkyně,

- nezabýval se dopisem Obecního úřadu v R. ze dne 21. 9. 1998,

- nevyjádřil se k dopisům žalobkyně 1/ žalobkyni 2/ specifikovaným v podání stěžovatelky ze dne 9. 10. 2000,

- přecenil význam svědeckých výpovědí ošetřující lékařky a sousedky, když je posoudil jako "objektivní" výpovědi "nezúčastněných osob".

Krajský soud v Praze odvolání neshledal důvodným, zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2004 potvrdil.

II.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení spatřuje v tom, že oba soudy dle jejího přesvědčení některé jí navrhované důkazy opomněly a některé důkazy konstatovaly, ale nehodnotily. Odvolací soud se pak konkretizovanými námitkami týkajícími se opomenutí a nehodnocení pro rozhodnutí ve věci velmi důležitých důkazů vůbec nezabýval a v odůvodnění rozsudku na ně nijak nereagoval, ačkoliv to bylo jeho povinností. Oba soudy takto porušily právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 94/98 a zejména pak na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 95/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 52; svazek 14, nález č. 62; svazek 8, nález č. 76).

III.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka k prokázání svých tvrzení navrhla řadu důkazů, které okresní soud provedl, zhodnotil a vyvodil z nich skutkové závěry, na základě nichž žalobu zamítl. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Z hlediska skutkového vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, jejichž rozsah považoval za dostatečný. Vzhledem k obsahu odvolání odvolací soud opětovně zhodnotil všechny provedené důkazy ve smyslu § 132 občanského soudního řádu a dospěl ke shodným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně a v návaznosti na to uzavřel, že podmínky pro vrácení daru dle § 630 občanského zákoníku nebyly splněny. Za této situace nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť důkazní řízení bylo úplné a hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s § 132 občanského soudního řádu.Výsledek hodnocení důkazů je uveden ve vydaném rozhodnutí. Skutečnost, že hodnocení důkazů a z něho vyvozené skutkové závěry vyzněly v neprospěch žalobkyně, nelze považovat za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní soud Praha-východ, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s právním názorem ve věci vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Praze, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Jan A., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou. Je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy byly dodrženy všechny ústavní principy spravedlivého civilního řízení. Stěžovatelka v řízení před okresním soudem před skončením dokazování neuvedla, že trvá na provedení označených důkazů a toto její tvrzení se objevilo poprvé až v odvolání. Důkazy podle stěžovatelky opomenuté nemohou vést k jiným než učiněným skutkovým zjištěním. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Josef A., druhý vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Se souhlasem účastníků upustil Ústavní soud od ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci [44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 3 C 77/99 a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zčásti vyhovět, a to z následujících důvodů.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud především uvádí, že citovaný článek Ústavy z hlediska základních práv a svobod nemá samostatnou existenci a je zahrnut v základním právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z jejichž pohledu se Ústavní soud namítaným porušením nadále bude zabývat.

Námitky stěžovatelky se týkají důkazního řízení před obecnými soudy, zejména provádění a hodnocení důkazů a z něho vyvozeného právního posouzení věci. Je přesvědčena, že rozsudky obecných soudů neodpověděly na všechny její argumenty.

Relevantní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy (zahrnující též základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny) má následující znění:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)".

Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivé řízení zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy zahrnuje též právo účastníků řízení předkládat svá stanoviska, která považují za významná pro posouzení věci. Vzhledem k tomu, že Úmluva i Listina mají chránit konkrétní a efektivní práva, nikoliv práva teoretická či iluzorní, zmíněné právo lze považovat za efektivní pouze tehdy, jsou-li stanoviska účastníků opravdu předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy, čl. 6 Úmluvy klade na soud zejména povinnost efektivně zkoumat argumenty a návrhy důkazů předložené stranami. Úlohou Ústavního soudu je kontrolovat, zda rozhodovací proces vyhověl, jak je to jen možné, požadavkům zejména kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Posledně uvedený princip pak implikuje povinnost poskytnout každé ze stran přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují vůči protistraně.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Spanělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek č. 1 v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Ačkoli čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997).

Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že již ve vyjádření ze dne 9. 10. 2000 (č. l. 68) stěžovatelka navrhla řadu konkrétních důkazů (č. l. 74) a fotokopie listinných důkazů připojila (č. l. 75-84). Jak vyplývá z protokolu o jednání, podstatná část těchto listinných důkazů byla přečtena při jednání dne 6. 2. 2001 (č. l. 101) s výjimkou anamnézy MUDr. V. ze dne 19. 7. 1999 (č. l. 81) a dopisu Obecního úřadu v R. ze dne 21. 9. 1998 (č. l. 79). S tím koresponduje i odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 18. 10. 2001 na str. 2, nicméně, jak byly předmětné písemné důkazy soudem hodnoceny a proč nebyl proveden důkaz dopisem Obecního úřadu v R. ze dne 21. 9. 1998, z odůvodnění rozsudku nevyplývá.

Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že uvedené listinné důkazy obsahovaly skutečnosti, které mohly významně svědčit ve prospěch jí uváděných tvrzení. Ve světle daného případu, kdy šlo o prokázání, zda žalovaný hrubě porušuje dobré mravy, se s nimi tudíž dle jeho názoru měl zejména nalézací soud řádně vypořádat. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že obecný soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Pokud ovšem návrhu na provedení důkazu nehodlá vyhovět, zásadám spravedlivého procesu by odpovídalo, že svůj postup řádně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodní, zejména když ve vyjádření ze dne 15. 10. 2001 (č. l. 167) stěžovatelka na své důkazní návrhy uvedené již ve vyjádření ze dne 9. 10. 2000 (č. l. 68) znovu poukázala a učinila je součástí svého závěrečného návrhu.

Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, ten lze charakterizovat obdobně jako rozsudek soudu nalézacího. V daném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že je třeba vycházet především ze svědeckých výpovědí E. R., která bydlí v těsném sousedství domu, a MUDr. Z. R., ošetřující lékařky M. A., neboť se jedná o svědkyně, které na výsledku sporu nejsou zainteresovány, a jejich výpovědi lze považovat za objektivní. Není úlohou Ústavního soudu tyto závěry obecných soudů přehodnocovat. Jeho úkolem je především posoudit, zda zejména pokud jde o důkazní řízení, byl ve věci respektován princip rovnosti zbraní. Dle názoru Ústavního soudu však ani odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně neodpověděl na stěžovatelkou v odvolání specifikované námitky týkající se jí předložených písemných důkazů, a tudíž uvedený základní princip spravedlivého řízení, tj. princip rovnosti zbraní, nerespektoval. Oběma stranám takto nebyla dle přesvědčení Ústavního soudu zákonem odpovídajícím způsobem dána stejná možnost hájit svá práva.

Ve světle okolností projednávaného případu Ústavní soud uzavírá, že došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud je toho názoru, že k efektivní nápravě konstatovaného porušení základního práva stěžovatelky postačí dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit pouze napadený rozsudek odvolacího soudu. Z toho důvodu návrhu stěžovatelky vyhověl jen částečně, když její návrh týkající se zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) Chyba! Chybné propojení. s odkazem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že tímto nálezem v žádném případě nepředjímá výsledek daného civilního řízení. Hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů z takového hodnocení je výlučnou věcí obecných soudů.

Ústavní soud z vyložených důvodů dospěl k závěru o tom, že opodstatněné ústavní stížnosti jest výrokem tohoto nálezu nutno zčásti vyhovět podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.