IV. ÚS 20/04
IV.ÚS 20/04 ze dne 7. 9. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 20/04







Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. R. a K. R., obou zastoupených JUDr. J. B. advokátkou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2003, čj. 3 As 36/2003-47, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003, čj. 30 Ca 66/2003-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, o kterých tvrdí, že porušují, stejně jako jim předcházející řízení před správními orgány, jejich práva ústavně zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti uvádí genezi svého případu, který začal tím, že jim Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad, rozhodnutím ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. SÚ 708/01/Veg-330, nařídil odstranit zděnou kůlnu s dřevěnou střechou na pozemku p.č. 159/1 a 159/4 v k. ú. V. u D., postavenou bez stavebního povolení. Stěžovatelé se v zákonné lhůtě proti tomuto rozhodnutí neodvolali a právní pomoc vyhledali, až když bylo zjištěno, že zbourání předmětné stavby není v daných podmínkách možné. Stěžovatelé se neúspěšně pokusili zvrátit citované správní rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků a poté i správní žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni, který však ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu jako nepřípustnou odmítl. V kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí stavebního úřadu je postiženo vadou, která zakládá neplatnost rozhodnutí přímo ze zákona, a že mají právo na to, aby jejich návrhy byly řádně přezkoumány, a nikoliv odmítnuty pouhým tvrzením, že vydané rozhodnutí není nicotným správním aktem. Nejvyšší správní soud však v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou, s čímž stěžovatelé rovněž nesouhlasí, a mají za to, že soudy mají podle soudního řádu správního povinnost zjišťovat předmět řízení a rušit nezákonná rozhodnutí. Dle jejich názoru stavební úřad pochybil, když vydal rozhodnutí o odstranění zcela jiné stavby, a to kolny, která však byla v roce 1980 zbourána. Stavba, o kterou jde, je drobnou obytnou stavbou, na kterou se vztahoval režim vyhlášky č. 155/1980 Sb., jejíž ohlášení sice stěžovatelé opomněli, avšak ani stavební úřad za dobu téměř 20 let nezjistil, že se v jeho katastru předmětná stavba nachází, a v rámci stavebního dohledu nevyvinul žádnou snahu uvést věci do pořádku. Stěžovatelé mají za to, že celé řízení bylo vedeno jednostranně s cílem vyhovět vydanému rozhodnutí stavebního úřadu bez respektování důkazů stěžovateli předkládaných. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 66/2003, a spis Magistrátu města Karlovy Vary, stavebního úřadu, vedeného k rozhodnutí ze dne 4. 9. 2001, čj. SÚ/708/01/Veg-330, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu tvrzení stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni zjistil, že správní soud odmítl žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí stavebního úřadu proto, že stěžovatelé, před správním soudem v postavení žalobců, nevyčerpali řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, neboť, ač poučeni o možnosti podat proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, toto nepodali. Tuto skutečnost (nepodání odvolání) stěžovatelé nepopírají a v ústavní stížnosti se o ní zmiňují.

Nejvyšší správní soud rozsudkem kasační stížnost směřující proti rozhodnutí správního soudu prvního stupně zamítl, neboť tvrzenou zmatečnost řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního] neshledal a, pokud šlo o námitky proti postupu správního orgánu a jeho rozhodnutí o odstranění stavby, vysvětlil, že svých práv se ve správním soudnictví nemůže domáhat úspěšně ten, kdo ve správním řízení nepodal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nejvyšší správní soud tak potvrdil právní závěry Krajského soudu v Plzni o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání opravného prostředku.

Ústavní soud považuje v projednávané věci za podstatné to, že stěžovatelé si svým procesním postupem sami uzavřeli cestu k přezkoumání správního rozhodnutí ve správním soudnictví. Krajskému soudu v Plzni tak nelze vytýkat, že postupoval podle příslušných ustanovení soudního řádu správního a žalobu odmítl jako nepřípustnou, neboť po zjištění, že stěžovatelé nevyčerpali řádný opravný prostředek, který se jim ve správním řízení nabízel (odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), nemohl učinit jinak. Byla-li shledána žaloba nepřípustnou, nemohl se jí Krajský soud v Plzni zabývat po věcné stránce, tj. posuzovat tvrzení stěžovatelů, provádět dokazování, zkoumat napadené správní rozhodnutí, a rozhodnout v meritu věci. Výtky stěžovatelů v kasační stížnosti ve své podstatě opětovně směřující proti postupu a rozhodnutí stavebního úřadu se tak nemohly stát pro rozhodování Nejvyššího správního soudu relevantními, neboť o žalobě nebylo věcně rozhodováno.

Stěžovatelé tvrdili porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy. Podle názoru Ústavního soudu je namístě spíše obrana podle odst. 2 citovaného článku, podle kterého každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, to však na věci ničeho nemění, neboť Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, a nikoliv jejím odůvodněním.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod pro jeho zásah není dán. Dle jeho zjištění správní soudy rozhodly o nepřípustnosti podané žaloby zcela v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a plně přezkoumatelná a odpovídají všem požadavkům kladeným v ústavně právní rovině na soudní řízení a rozhodování. Podstata ústavní stížnosti spočívá spíše v polemice s právními závěry správních soudů, jak jsou obsaženy v odůvodněních napadených rozhodnutí.

Na shora uvedeném závěru nemůže nic zvrátit ani odkaz stěžovatelů (blíže nespecifikovaný) na čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tento článek, ač s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, negarantuje žádné základní právo či svobodu, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů. Pokud jde o odkaz (rovněž blíže nerozvedený) na čl. 96 Ústavy, podle kterého mají všichni účastníci řízení před soudem stejná práva, jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně, je třeba uvést, že ani v tomto případě neshledal Ústavní soud argumentaci stěžovatelů opodstatněnou. Stěžovatelé využili svého práva předestřít správnímu soudu svoje žalobní námitky, skutečnost, že k jejich meritornímu projednání nedošlo a že závěr soudu nepřinesl stěžovateli žádaný efekt (zrušení správního rozhodnutí), však bylo výsledkem jejich nevhodně volené procesní strategie, a nikoliv protiústavního pochybení správních soudů. Tento závěr se vztahuje i k námitkám uplatněným v kasační stížnosti. Co se týče dalších záruk čl. 96 Ústavy ČR, Ústavní soud upozorňuje, že zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání není bezvýjimečná, a že zákon umožňuje rozhodnout především v nemeritorních rozhodnutích bez jednání, jak se také v dané věci stalo. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl, jak zjistil Ústavní soud ze soudního spisu (č.l. 43), zveřejněn vyvěšením, což je způsob, kterým lze dostát požadavku na zveřejnění soudního rozhodování.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.