IV. ÚS 1993/12
IV.ÚS 1993/12 ze dne 16. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Velké náměstí 29, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2012, č.j. 10 To 51/2012-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na obhajobu, a soud postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2011, č.j. 5 T 85/2011-107, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odstavce 1 a 2 písmene c) trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odstavce 1 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let, za současného vyslovení dohledu. Odvolání proti rozsudku napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl.

Podle rozsudku se stěžovatel trestného jednání se měl dopustit tím, že najížděl na vozidlo poškozených a po zastavení se pokoušel do něj i vniknout, přičemž před poškozenou měl šermovat nožem a vyhrožovat poškozeným fyzickou likvidací. Podle stěžovatele však, s ohledem na místa, kde se měla "honička" odehrávat, by mu, pokud by skutečně měl zájem o srážku či vytlačení vozidla poškozených ze silnice, nemohlo nic zabránit takové jednání dokonat. Navíc by si takového jednání na rušné komunikaci musel všimnout i nějaký nezávislý pozorovatel. Soudy ale v projednávané věci neuvěřily stěžovateli a neprovedly jím navržené a předložené důkazy; zcela vycházely z výpovědi poškozených, které se v průběhu řízení měnily, na rozdíl od výpovědi stěžovatele. Soudy nepřipustily důkazy, které by mohly znevěrohodnit tvrzení poškozených. Jednání poškozených bylo jen pokračováním v aktivitách bývalé manželky stěžovatele, která na něj opakovaně podala trestní oznámení vyhodnocená jako bezdůvodná. Jak stěžovatel uvedl, v řízení před odvolacím soudem odkazoval na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (A-146 z roku 1998 Barberá, Messequé a Tabardo), podle které je sebemenší důkazní pochybnosti třeba vykládat ve prospěch obviněného. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal krajskému soudu vrátit věc zpět k novému projednání.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 85/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které užil jak u hlavního líčení, tak i v odvolání. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů v jeho věci a předkládá alternativní verzi. Zpochybňuje věrohodnost svědectví poškozených a namítá rozpory v jejich výpovědích. Jak je z výslechů před vyšetřovatelem a u hlavního líčení patrné, výpovědi jsou dostatečně konzistentní. Naopak výpovědi stěžovatele se zakládají na několika rozličných příčinách jeho výskytu na místě činu. Ze spisu je dále patrné, že pokud nalézací soud nepřipustil provedení některých důkazů, bylo to za situace, kdy tyto důkazy nebyly způsobilé osvětlit jednání, pro které byl stíhán, ale měly vést k objasnění okolností, které měly mít na jeho chování vliv, případně měly znevěrohodnit svědectví poškozených. Jako stěžejní však soudy posoudily důkaz záznamu telefonních hovorů na tísňovou linku 158, jež byly učiněny právě v době, kdy se stěžovatel dopouštěl jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen.

Stěžovatel předkládá alternativní hodnocení svého jednání, neuvádí však nic, z čeho by bylo patrné, že krajský soud v řízení porušil právo na spravedlivý proces, či že by existovaly v řízení před ním takové pochybnosti, které by byly důvodem pro aplikaci zásady in dubio pro reo.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že stěžovateli je zaručen úspěch v jeho řízení, ale záruku, že řízení bude probíhat podle zákonných pravidel, bude mít právo navrhovat důkazy, podávat opravné prostředky. Jak je z protokolu o hlavním líčení patrné, stěžovatel nepožadoval provedení dalších důkazů. Co se týká práva na obhajobu, stěžovatel byl řádně a v rámci zákonných mezí hájen zvoleným zástupcem. Fakt, že soud jeho obhajobě neuvěřil, neznamená bez dalšího, že by byl stěžovatel v tomto právu zkrácen.

Ze spisu i z napadeného rozhodnutí je patrné, že Krajský soud v Hradci Králové se věcí řádně zabýval a důvodně dospěl k závěru, že nalézací soud na základě provedených důkazů nepochybil, když stěžovatele shledal vinným. V řízení přitom postupoval dle procesních předpisů a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení Krajského soudu v Hradci Králové, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.