IV. ÚS 199/04
IV.ÚS 199/04 ze dne 7. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 199/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, o ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného JUDr. P. G., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2004, čj. 5 A 31/2001-56, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23.6.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele mělo být napadeným rozsudkem zasaženo do jeho základních práv daných čl. 1, čl. 3, čl. 10, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

I.

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím VÚSZ čj. 540419/1661/804-7 ze dne 4. prosince 2000 byl stěžovateli zvýšen s účinností od 1.12.2000 výsluhový příspěvek, poskytovaný mu podle zákona č. 76/1959 Sb., o 4,5%. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, neboť je považoval za nezákonné. Ministerstvo obrany- finanční sekce rozhodnutím čj. 45/3-3147/2001-8201 ze dne 8.2.2001 napadené rozhodnutí VÚSZ v plném rozsahu potvrdilo. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 5 A 31/20001-56 ze dne 1.4.2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že jedinou žalobní námitkou bylo posouzení otázky, zda se výsluhový příspěvek přiznaný podle zákona č. 76/1959 Sb. zvyšuje podle § 137 zákona č. 221/1999 Sb. o polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění nebo zda se zvyšuje podle § 33 odst. 7 zákona č. 76/1959 Sb., tedy stejným způsobem jako procentní výměra částečného invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud vycházel z přechodných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. (část desátá, hlava II), podle kterých výsluhový příspěvek přiznaný podle dosavadních předpisů se považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni účinnosti tohoto zákona, a nadále se vyplácí a zvyšuje za podmínek, které stanoví tento zákon (tj. zákon č. 221/1999 Sb.). Podmínky pro zvyšování výsluhového příspěvku jsou stanoveny § 137 zákona č. 221/1999 Sb. tak, že se výsluhový příspěvek zvyšuje stejným způsobem a ve stejných termínech jako procentní výměra důchodů z důchodového pojištění, přičemž zvýšení činí polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění. S námitkou stěžovatele, že mezi podmínky, které zákon č. 221/1999 Sb. stanoví pro zvyšování výsluhového příspěvku je nutné zařadit i § 143 odst. 9 cit. zákona, který stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka z povolání, tedy za podmínek stanovených zákonem č. 76/1959 Sb., nelze souhlasit. Citované ustanovení se podle Nejvyššího správního soudu vztahuje pouze na nově přiznané výsluhové náležitosti. Výkladem dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že u daného zákonného ustanovení nejde o úpravu retroaktivní, ale o prospektivní, tedy o úpravu směřující od účinnosti zákona do budoucna.

II.

Rozsudek napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že jím byla porušena rovnost v důstojnosti a právech a zákaz diskriminace, zaručené čl. 1 a 3 Listiny, dále právo na ochranu lidské důstojnosti a osobní cti zaručené čl. 10 Listiny a právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce zaručené čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud interpretoval podle stěžovatele přechodná ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. ústavně nekonformním způsobem. Porušení práva na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce spatřoval stěžovatel dále v tom, že ve skutečnosti byla věc rozhodnuta nikoliv příslušným senátem, ale jiným senátem, který projednával žalobu jiného žalobce. Senát Nejvyššího soudu totiž podle stěžovatele přejal rozhodnutí jiného senátu a to doslovným opisováním částí odůvodnění tohoto jiného rozsudku.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 11.3.2005 uvedl, že setrvává na svém právním názoru vyjádřeném v napadeném rozsudku, tedy že výsluhový příspěvek přiznaný podle zákona č. 76/1959 Sb. se zvyšuje postupem podle § 137 zákona č. 221/1999 Sb., ustanovení § 143 odst. 9 tohoto zákona se nepoužije. Svůj právní názor v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, a proto na něj odkazuje. Pokud má stěžovatel za to, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že převzal z odůvodnění jednoho svého rozsudku část argumentace do rozsudku jiného, Nejvyšší správní soud neshledává takový postup protiústavním. V dané věci totiž senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že o právně totožné věci již Nejvyšší správní soud rozhodoval a s právním názorem v tomto rozhodnutí se ztotožnil. Takový postup je v souladu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a neznamená, že by o věci rozhodoval jiný senát, než je uveden v záhlaví napadeného rozsudku, jak uvádí stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.

III.

Ústavní soud, po prostudování spisu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 A 31/01 a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nebylo zjištěno. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově polemice s výkladem přechodných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. a stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. V podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval Nejvyšší správní soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění přesvědčivě vypořádal. K námitce stěžovatele, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát Nejvyššího správního soudu Ústavní soud konstatoval, že o věci rozhodoval senát, kterému věc připadla podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu. Jak bylo zjištěno, v řízení postupoval v intencích správního řádu soudního a své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil. Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí použil některé formulace z odůvodnění jiného rozhodnutí jiného senátu v právně totožné věci, s jehož právním názorem se ztotožnil, nelze považovat za porušení principu spravedlivého procesu a už vůbec z této skutečnosti nelze dovozovat, že by ve věci rozhodoval tento jiný senát než ten, který je uveden v záhlaví rozsudku. V postupu Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. IV. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2004, čj. 5 A 31/2001-56 nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2005

JUDr. Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.