IV. ÚS 1981/16
IV.ÚS 1981/16 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Lochmana, zastoupeného JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem Slavíčkova 2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 33 Cdo 65/2016-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 5. 3. 2015 č. j. 25 C 82/2014-24, ve věci žalobkyně Margarity Shurupové (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému stěžovateli o 2 352 Kč s příslušenstvím zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení bude souzená věc postoupena Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 Co 232/2015-63 usnesení okresního soudu potvrdil. Soudy dovodily, že rozhodování o nároku na vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, který žalobkyně, coby zahraniční fyzická osoba ze země mimo Evropskou unii, po zakoupení zboží v České republice a jeho vyvezení mimo území Evropské unie vůči stěžovateli uplatnila s odkazem na § 84 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb."), nepatří do pravomoci soudů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), neboť tento nárok je veřejnoprávního charakteru a rozhodovat o něm přísluší finančnímu úřadu.

Nejvyšší soud napadeným usnesením usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl vlastní usnesení sp. zn. 33 Cdo 3753/2015, v němž (v obdobné věci) uvedl, že k rozhodování předmětného sporu je ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. příslušným soud rozhodující v občanském soudním řízení (srov. také usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 210/2015). V případě dodání zboží za úplatu jde totiž o zdanění ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., přičemž plátcem daně je ten subjekt, který prodejem zboží kupujícímu realizoval svou ekonomickou činnost s místem plnění v tuzemsku (§ 5 odst. 1, 2 věta první citovaného zákona). Kupujícímu zákon umožňuje, aby se s nárokem na vrácení poskytnutého plnění obrátil na prodávajícího, jemuž zaplatil kupní cenu zvýšenou o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (§ 84 odst. 5, 9 zákona č. 235/2004 Sb.). Dovolací soud proto uzavřel, že mezi účastníky řízení jako subjekty soukromého práva žádný veřejnoprávní vztah dán není; jedná se o vztah soukromoprávní a spor z něho vzniklý by mohl namísto soudu řešit jiný orgán jen tehdy, pokud by tak zákon stanovil (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud poukázal na to, že odvolací soud posoudil k dovolacímu přezkumu nastolenou otázku odchylně od závěrů přijatých ve shora citovaném usnesení dovolacího soudu a ani v souzené věci není důvodu, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak.

Z internetové databáze infoSoud Ústavní soud zjistil, že v souzené věci následně probíhalo řízení před oběma civilními soudy (dne 28. 2. 2017 bylo druhoinstančně rozhodnuto a spis byl vrácen Okresnímu soudu v Kladně).

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě stručně připomněl dosavadní procesní stránku souzené věci a poukázal na to, že v ní "dochází k neodůvodněnému a formalistickému vybočení z aplikace předpisů obecného a jednoduchého práva", a to zejména v otázce protiústavního (překvapivého) výkladu příslušnosti civilních soudů pro posuzování nároků na vratku daně z přidané hodnoty.

Ústavní soud musí následně podotknout, že podrobnější obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a průběh řízení před soudy netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli známy; obdobné ostatně platí i o obsahu ústavní stížnosti podané ve věci.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem Ústavním soudu. V souzené věci k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.

V souzené věci byla ústavní stížnost podána proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 3. 2015 č. j. 25 C 82/2014-24 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 Co 232/2015-63 zrušena a věc vrácena Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení, tj. řízení ve věci neskončilo.

Následně skutečně v souzené věci znovu rozhodoval nalézací soud a poté v druhé instanci Krajský soud v Praze. Zda proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí krajského soudu bylo podáno dovolání, z ústavní stížnosti nevyplývá; Ústavní soud není povinen ex offo tuto skutečnost prověřovat.

Každopádně z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá takové rozhodnutí dovolacího soudu, které není rozhodnutím konečným.

Za tohoto procesního stavu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.